Článek
Stačily dvě hodiny letu z letiště Iguassu ležícím na hranicích Brazílie s Argentinou a byli jsme v Rio de Janeiru (což v portugalštině znamená Ledová řeka) s 6,5 mil. obyvateli. Název vlastně vznikl omylem. Portugalští mořeplavci si rozlehlou zátoku Guanabara, u které město leží a do které vpluli, spletli s ústím obrovské řeky, a protože to bylo v lednu 1502, nazvali místo Rio de Janeiro.
Privilegium hlavního města sice ztratilo už dávno, ale status jednoho z nejnavštěvovanějších měst na světě mu nemohl vzít nikdo. Když Napoleon vtrhl do Portugalska, tak tehdejší princ regent Jan VI. vládnoucí za svou duševně nemocnou matku královnu Marii I. přestěhoval svůj dvůr do Ria. No, řekněte: Které jiné americké město je může pochlubit tím, že se na čas stalo hlavním městem evropského království.
Brazílie je federace 20 států. My přistály ve státu Rio de Janeiro.
Byl by to pro nás možná teplotní šok vlítnout přímo do tropů, ale ten se bohužel nekonal. Cestou z letitě jsme s obavami hleděli na oblohu. Déšť byl na spadnutí a my měli v plánu vyjet na Cukrovou homoli, dominantu města.
„Přece se zataženou oblohou nenecháme odradit od toho, na co se všichni tak těšíme,“ říkali jsme si a vyrazili k pokladnám lanovky. Nepršelo, ale začala padat mlha. Když jsme konečně vyjeli na samotný vršek 396 metrů vysoké skály, která jindy nabízí pohádkový pohled na celý záliv, bylo dokonáno. Celé Rio tonulo v hebkém moři bílého ticha. Čekali jsme a čekali. Jen na chviličku se mlha nad námi protrhla a my místo města fotografovali super úplněk.
Cestou na homoli se přesedá na její menší o 150 metrů nižší sestřiče Morro da Urca. Tam už mlha nebyla, a tak máme alespoň pár snímků večerního Ria. Během čekání tam nahoře na změnu počasí se docela setmělo.
Do hotelu jsme se vraceli taxíky. Byl ale tak hustý provoz, že jsme to po půl hodině vzdali, vystoupili a šli domů pěšky. A protože jsme bydleli na Pocacabana, vraceli jsme se po tom pobřeží.
Představte si tu idylu: Je 1. květen 2026, z leva slyšíte hukot moře a vy pomalu usrkáváte caipirinu, koktejl z rumu, limetky, cukru a ledu, bez které Rio není Riem, a nikam nespěcháte. Potkáváme samé opálené, ve velké většině polonahé krásné mladé lidi rovněž srkající caipirinu (kde je sakra střední a starší generace?) a podléháte kouzlu, že jste jedním z nich. Život je prostě báječný.
Ale zpátky na zem. Rio tu není jen pro turisty. Bezdomovci polehávající na chodnících vás o tom rychle přesvědčí. Celou dobu musíte být ve střehu, protože se tu krade. Náušnice a zlaté řetízky se nechávají v trezorech. Chcete navštívit pánský noční klub jen pro pány nebo dámský jen pro dámy či ten jen pro LGBT? Bez místního doprovodu? No, tak to ať vás Pán Bůh chrání.
A právě tohle je jedna z mnoha věcí, která mě zas a znovu upevňuje v přesvědčení, že mám štěstí, že žiju tady, v té naší malé zemi.
Že je nebezpečný noční Václavák? Směšné.
Máme nízké důchody? Co by někde dali vůbec za nějaké.
„Sociální dávky? Co to je?“ ptali by se jinde.
„Státní zdravotní péče. Počkejte, to jako že se stará stát?“ divili by se jiní.
„Cože? Že může ženská mluvit do toho, jak se naloží s penězma, které vydělá? No, tak to si už vážně děláte ze mě legraci.“
Kritizuju každou chvíli něco. Věčné výluky na silnicích, zpožděné vlaky, dlouhé objednací lhůty na některá speciální zdravotní vyšetření, fronty před dámskými toaletami i morální deficity našich politiků. A pak si vzpomenu na to, co jsem viděla ve světě. Ne, že by se mi to, co se mi nelíbí, už přestalo nelíbit, ale už se tolik nevztekám.
