Článek
Děda byl báječný člověk. Takový ten muž, který je už na první pohled dobrý, vstřícný a laskavý. Babička byla naopak vždy od rány. Musím říct, že jsem k nim nikdy moc jezdit nechtěla, protože tam prostě bylo dusno. Oni se vždy hádali.
Užívali si peněz i sebe navzájem
Byli velmi bohatí a na penězích si moje babička zakládala. Když ostatní neměli co jíst a marně hledali práce, ona plánovala tehdy dovolenou na Kanárských ostrovech. Prostě tak žila, líbilo se jí to. A děda by jí býval splnil, co jí na očích viděl.
O to větší šok byl, když děda náhle zemřel. Byl mladý, sotva pár let přes 50! Bylo to zvláštní, jenže mě bylo tehdy 11 let, a tak nebylo moc prostoru pro otázky. S dítětem se bavit o smrti? To nikdo nechtěl.
Dodnes je to tabu
Až po letech vyšlo najevo, proč je u nás smrt dědy takové tabu. Babička ve chvíli, kdy se u nich doma začalo odehrávat něco, o čem dodnes neznám podrobnosti, volala mého tátu. A ne záchranku. Byly tři hodiny ráno, táta než se obléknul, nastartoval auto, oškrábal přední sklo - byl leden…
Cesta trvala něco kolem 20 minut. Nikdy mi nikdo neřekl, co se tam stalo, tolik mě to mrzí. Ale děda se rána nedožil. Přitom tehdy to bylo sotva půl roku poté, co s babičkou dostavěli svůj vysněný dům. Ani si ho neužil. A já si dodnes říkám, proč volala rodinu, proč nevolala rychle doktora? Byla v takovém šoku? Nebo se zase hádali jako vždy, a ona nechtěla, aby si někdo myslel, že je to její vina? Dodnes o smrti dědy nikdy nemluvila. Jen si pamatuju celé roky poté, co se uzavřela do sebe a s rodinou takřka nekomunikovala. Takový okamžik, vteřina, rozhodnutí… A nedá se to vrátit.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s hlavní aktérkou Annou
