Článek
Ráda jsem si v nalhávala, že moje dětství bylo šťastné. Na jednu stranu ano. Měla jsem čisté oblečení, boty, které mi nebyly malé, čistou postel a teplou večeři. To je někdy víc, než mají ostatní. Neměla jsem ale rodinu.
Šílená domácnost
Moji rodiče už dobrých deset let říkají, že se rozvedou. Nenávidí se, nezdraví se, jeden žije v ložnici, druhý v obýváku. Každý má svou poličku v lednici, svůj koš na prádlo a své mýdlo v koupelně. Co je druhého, na to se nesmí sáhnout. Když spolu sedí v jedné místnosti, nemluví spolu. A když něco řešit musí, obvykle létají talíře, vázy i hrníčky.
Stresuje mě to. Tolik, že si to nikdy ani neumí představit. Když jsem odjela na vysokou školu a bydlela na koleji, nerada jsem se vracela. Ale musela jsem, moje máme je mistr citového vydírání a já se neumím bránit. „Proč se ani nezastavíš, už ti nejsme dost dobří?“ „Uvědomuješ si, kolik jsme toho pro tebe obětovali?“ „Platíme ti školu a ty nejsi schopná se na nás přijet podívat.“ Takových vět mám v hlavě tisíce. Uměly jediné - cítila jsem se kvůli nim provinile.
Proč mi tohle dělají?
Nikoho nepřekvapí, že jsem se velmi brzy odstěhovala. Nechci tam jezdit. Ale mám ráda každého z nich. Chtěla bych, abychom byli rodina. Klidně ať se rozvedou, každý z nich si najde někoho jiného. Ale ať se neuráží, ať na sebe nejsou zlí, ať doma nerozbíjí věci. Trhá mi to srdce, mám vztek. Když se bavím s mámou, štve mě proti tátovi. Často mi opakuje, jak špatný člověk on je. Ale vždyť to byla ona, která mi ho přeci vybrala? Byla to ona, která se rozhodla mít s ním rodinu? Proč jsem teď špatná já, která si s ním rozumí?
Když se bavím s tátou, máma se odmlčí. Jednou se mnou nemluvila rok. Říkala, že až si uvědomím, co jsem udělala, tak ať přijdu. Vždy musím přijít, omluvit se (mnohdy nevím za co) a přitakávat, že táta je hajzl. Nebo další výrazy, které není nutné opakovat. Pak jsem dcera, která je dost dobrá.
Každý rok jsou Vánoce katastrofa
Nechápu to, proč mi to dělají? Ztrácím s nimi vztah, vyhýbám se jim. Zároveň se bojím, že o ně přijdu. Pozvala jsem je na Vánoce, protože už roky se u nich nedělá ani stromeček, ani večeře. Nechtějí slavit spolu. Jenže teď se bojím, jako každý rok. Že budou někde spolu, že zase bude zle. Moje máma má vždy dost výčitek pro každého. Když táta promluví, kroutí očima, vzdychá. Pak si jde zakouřit na balkon a prohlásí, že je to de*il.
Už tolik let přemýšlím nad tím, proč lidi, kteří se tolik nenávidí, spolu zůstávají. Protože tím ubližují zejména svému okolí. Minulý rok jsem jim dala k Vánocům nové elektrické kartáčky na zuby. Nepoužívali je, protože byly stejné. Tolik nechápu, proč mi tohle dělají…
Zdroj: úvaha autorky
