Článek
Pravdou je, že jsem nikdy neslyšela svou mámu tvrdit, že by se na ní babička něčeho dopustila. Nikdy ji nenapadlo jít k psychologovi, zkoumat, že její problémy s alkoholem mají určité pozadí, které by byla schopna rozeznat, kdyby chtěla. Dokonce ani o tom alkoholu nepřemýšlela jako o problému - byla to pro ni chutná sklenička po těžkém dni. Časem láhev. Dnes něco, co patří ke dni automaticky jako čištění zubů. Ale nikdy nehledala příčinu.
Alkohol se pro mě stal běžnou součástí života
Děda byl despota, který nešel pro ránu daleko. K ostatním to byl hodný člověk, na babičku uměl být ale velmi zlý. Často jsem toho byla svědkem. Ženy pro něj nebyly rovnocenným partnerem. Ženská patřila ke sporáku, měla se postarat o děti. On chtěl na stole pivo, štamprli rumu a oběd. Přišlo mi to normální.
Alkohol byl v naší rodině vlastně vždycky normální. Proto i já jsem měla na sklonku dospělosti období, kdy jsem se každý den těšila na láhev vína. Ve své první práci jsem do samoobsluhy mířila takřka každé odpoledne. Protože mi to přišlo normální. Nedokázala jsem si představit, že sedím na balkóně a nemám tam skleničku. Zvláštní.
Jsem omyl?
Trvalo mi mnoho let, než jsem přišla na to, co mě trápilo. Často jsem byla smutná, nevěděla jsem proč. Než jsem si přiznala, že moje touha po několika vysokoškolských titulech spočívá v celoživotním shazování. U nás se úspěchy neoceňovaly, byly automatické. Zato neúspěchy, ty se tvrdě trestaly.
Že má nepřekonatelná touha po tom vlastnit dům spočívá v tom, že jsem nikdy neměla ani vlastní pokoj. Že moje hloupé a naivní chování vůči mužům, kdy jsem dokázala odpustit i domácí násilí, spočívá v nedůvěře v sebe sama, v touze k někomu patřit. Že vůbec netuším, jak má fungovat partnerský vztah, protože moji rodiče se celý život nenáviděli. A že moje máma se to neměla kde naučit, protože u nich doma žádná láska nebyla. Možná na začátku? Možná někdy…
Že jsem celý život žila s myšlenkou na to, že jsem nechtěné dítě, které vzniklo z jedné divoké noci. Narodila jsem se jako omyl.
Kdo to vyřeší?
Ráda přemýšlím. Kam mě vedou mé kroky, proč na některých tak lpím. Ale přemýšleli o tom naši rodiče? A ty jejich? Nebo byl svět automatické místo, které bylo přijímáno bez otázek? Jsme tak divní, protože toužíme znát? Sami sebe, své partnery? Že hledáme to nejlepší pro sebe i ostatní? A je to důvod, proč dnes žádné vztahy nevydrží? A je to vlastně problém, když hledáme své štěstí?
Naše rodiče nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, proč jsou takoví. Proč se nějak chovají. Proč těžko odpouští, snadno milují nebo snad nevěří. A možná to je důvod, proč naše generace tolik řeší traumata z dětství. Protože jsme první, kteří nemusí další generaci předávat to zlé. Ale nejsme tím pro ostatní jen divní, ufňukaní a protivní?
