Článek
Mám ji ráda, to netvrdím. Ale naše vztahy nikdy nebyly dobré. Já jsem odjakživa dřela, učila se, snažila se mít několik prací najednou. Chtěla jsem se mít dobře. Ačkoliv jsem se snažila, vlastně se mi nikdy nepovedlo spořit nebo žít bez dluhů. Jsem takový typický případ konzumního člověka - potřebuju všechno hned, na nic si neumím počkat a ušetřit. Přesto jsem nikdy nic nezaplatila pozdě, pořídila jsem si s manželem dvě krásné děti. Ale žijeme v nájmu.
Nemáme na hypotéku
Moje máma zdědila po dědovi a babičce dva domy - a ještě jeden mají společně s tátou. Já jsem si na dům nikdy neušetřila, nemáme 20 % na hypotéku. A vlastně ani na ty splátky. Možná, kdybychom dřeli tak, že ani děti neuvidíme.
Oba domy, které máma zdědila, teď své obyvatele mají. V prvním bydlí strýc, který před rokem vyšel z vězení. Neplatí nic. Nájem, služby. Říká, že nemá a mámě je líto ho vyhodit na ulici. Děda s babičkou před smrtí přepsali oba domy na mámu. Byla jediná z rodiny, po které nešli exekutoři. Babička se bála, že by se domy prodaly a dědictví by bylo ztraceno.
Možná proto má máma pocit, že musí strýce zachránit. Jenže on si toho neváží a máma mi obden volá, že už to za něj nemůže platit, protože jí docházejí peníze.
Nevzdají se ani chaty
Druhý dům používá s tátou jako chatu. I babička s dědou tam jezdili na chatu. Nikdy jsem nepochopila, proč člověk, který má obrovský dům se záhonky i slepicemi, potřebuje chatu. Několikrát jsem ji prosila, jestli bychom tam nemohli bydlet. V Praze platíme nájem skoro 35 tisíc - a jak děti rostou, občas na konci měsíce nemáme ani na jídlo. Řeším to kreditními kartami, občas už jen vydělávám na splátky.
Ale máma mi řekla, že tam vyrostla - a je to její domov. Stejně jako dům, kde žije s tátou. Ví, že se trápím. Chodím na noční, ráno funguji s dětmi. Někdy usnu přes den a pak se bojím, co děti provedly. Dochází mi síly. Kde má člověk vzít na vlastní bydlení? A nemám taky právo, aby mi máma jeden barák dala, když má k dispozici tři? Vždyť jsem její jediné dítě…
Zdroj: úvaha autorky
