Článek
Lidé narození kolem roku 2000 jsou často kritizováni podle teorie generace sněhových vloček. Ta tvrdí, že jsou příliš citliví a neschopní zvládat vlastní život. Ale je to opravdu pravda? Skutečně jsou o tolik horší? Ovládla naši společnost hyperkorektnost? A co když za to můžou rodiče?
Máme problém!
Generace Z je často vysmívána kvůli své křehkosti, zranitelnosti a pocitu unikátní jedinečnosti. To ti mladí dneska tak mají. Nechtějí se podřídit pravidlům, touží po vlastním světě plném možností, bohatství a svobody. Ale je to špatně?
Sněhové vločky obvykle nemají smysl pro humor - a už vůbec ne pro ten černý. Jsou extrémně citliví, závislí na digitálních technologiích a vůči dalším jsou až extrémně korektní. Nepřipadá v úvahu hodnotit něčí vzhled, váhu nebo počet potomků. Největší tragédie je pro ně zrušení účtu na Instagramu. Jejich budoucí úloha v ekonomice a společnosti, zvláště ve vztahu k budoucím důchodům, vyvolává obavy.
Varujte mě předem
O tom, jací dnes mladí jsou nebo nejsou, často mluví HR manažeři nebo pedagogové. Pravdou je, že například na amerických univerzitách požadují studenti, aby je učitel upozornil, pokud uvidí v prezentaci něco, co by je mohlo šokovat, znechutit nebo překvapit. Otázkou je, zda si dnešní mladá generace zkrátka jen dostatečně neváží svého mentálního zdraví natolik, že se nebojí požádat o to, co by dříve nikoho nenapadlo.
Generace, kterou rádi nazýváme ufňukanou, má údajně svůj původ v hyperprotektivní společnosti. Rodiče jsou až příliš ochotni chránit a kontrolovat své děti, často prostřednictvím telefonů. I když tito rodiče možná sami v mládí riskovali a dobrodružně žili, nyní své potomky střeží s maximální péčí. Společnost přináší nové povinnosti jako nošení helmy, používání autosedaček a pásů v autech. Vidíme rovněž vznik certifikovaných dětských hřišť, kde je minimální riziko. Chráníme všechno, všechny a pořád.
Proč?
Ukažme si na příkladu, kde se tohle vše vzalo. Představme si dívku, kterou pojmenujme Klára. Narodila se v 90. letech, takový fajn čas. Na první pohled má všechno, co by si mohla přát, ale přesto ji trápí jedna věc – je nešťastná.
Její rodiče patří do generace, která začínala svou pracovní kariéru v 70., 80. nebo možná v 90. letech. Období, kdy svět procházel nebývalým hospodářským rozmachem. Těmto rodičům se dařilo lépe, než si kdy vůbec dovolili očekávat, což jim zanechalo pocit uspokojení a optimismu ohledně života.
Generace před nimi, tedy Klářiny prarodiče, byla zase zaměřena na ekonomické zabezpečení. Často zažili nesnáze, nedostatek a existenční problémy, někteří dokonce druhou světovou válku. Jejich cílem bylo vychovat své děti tak, aby se dobře učily a našly si práci, která jim zajistí pravidelný příjem, ideálně až do konce života - a na jednom místě.
Job-hopping aneb Když nikde nevydržíte
Je zajímavé, že v minulosti nebyla změna zaměstnání tak běžná, ačkoliv i dnes stále najdeme lidi, kteří zůstávají v jedné firmě po celý život a jsou s tím spokojeni. Nicméně mladší generace, jako jsou mileniálové, mají zcela odlišný přístup.
Často mění práci každé dva roky a zdá se, že nikdy nejsou zcela spokojeni. Tento jev se nazývá „job-hopping“. Stále hledají své poslání a touží po práci, která jim bude nejen finančně výhodná, ale také naplňující a současně souvisí s jejich zájmy. Nová generace chce zkrátka sladký úspěch, peníze, uznání, nepravidelnou pracovní dobu, home office jako standard, nedej bože, abyste je zvali na schůzku brzy ráno nebo po nich chtěli odpovědi na e-mail hned.
Co to vypovídá o Kláře?
Naše Klára byla rodiči pravděpodobně vychována s nastavením, že má před sebou neomezené možnosti. Její rodiče, členové generace baby boomers, jí vštípili, že může dosáhnout čehokoli, co bude chtít.
Tím jí vlastně přidělili identitu hlavní hrdinky svého vlastního příběhu. Pro Kláru ale není dostatečné, že má práci, která jí umožňuje platit nájem a nakupovat potraviny, možná si sem tam dovolí i nějakou tu dovolenou. Touží po něčem víc. Nechce jen obyčejný trávník, chce na něm vidět květiny. Pro ni není dostatečné být jen průměrná, chce být výjimečná. A to je jádro pudla. A generace, která nám vydělává - nebo v blízké době bude - na důchody. A je to vlastně špatně? Nebo si každá generace myslí, že je lepší než ta před ní a po ní?
Zdroj: waitbutwhy.com, mckinsey.com, pewresearch.org
