Článek
Jsme v podivném vzduchoprázdnu. Zítra jsou Vánoce. Rodiče touží vidět rozzářené oči svých dětí, rodinu pohromadě. Některým se to zítra nesplní. A pravděpodobně k žádnému štědrovečernímu stolu neusednou, protože na to vůbec nemají myšlenky. Ale co ti ostatní? Mohou se radovat?
Smíme být naštvaní kvůli krádeži kabelky?
Pokud teď přidáte cokoliv vtipného nebo malicherného na sociální sítě, dostanete velkou vlnu nenávisti. Své o tom ví například influencerka Mariana Prachařová, která v den útoku na studenty FF UK sdílela, že její mamince, herečce Daně Batulkové, ukradli kabelku. Nepříjemnost pro každého, kdo to zažil. V kontextu několika mrtvých nepodstatné. Má právo, aby ji to naštvalo?
Mariana to záhy smazala, protože jí pravděpodobně přišlo do zpráv hned několik nemilých komentářů. Samozřejmě, že normálně by se to nestalo. Stejně, jako bychom se v tuto dobu radovali z dárků, které se nám podařilo sehnat pro naše blízké. A pod tíhou situace to neděláme.
Začali jsme žít ve strachu
A co ta druhá strana. To, když vám na FF UK nikdo nezemřel, ale vy cítíte bolest. Strach, protože máte děti. Víte, že najednou žijeme v zemi, kde nemáme absolutní moc nad tím, zda je ochráníme. A jde to vůbec? Budeme se už navždy bát běžných činností? Když půjdeme pro rohlíky, do školy, pojedeme do práce… Odsoudil nás tento den k životu ve strachu?
Damar Havlová, Darija Pavlovičová nebo i Dominik Vodička vyšli ven s videem, kde radí lidem, aby si řekli o pomoc - a to i ti, kteří s FF UK nemají nic společného. Protože se to vlastně týká každého z nás. Možná, že ta společenská atmosféra, které je teď velmi těžké dát název, říká, že jsme vstoupili do něčeho, co neznáme. Do strachu, kolik lidí se inspiruje, do strachu, že zveřejníme něco, co není vhodný názor. Do strachu, že se radujeme příliš, když naše dítě dostane vysněnou panenku. Nebo do strachu, že se radujeme málo s těmi, které kolem sebe máme a jsou živí a zdraví.
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy vyhlásila do 2. ledna děkanské volno
Co je vlastně normální?
Je normální se bát. Je normální se radovat, když vaše dítě rozbalí dárky pod stromečkem. Je normální se rozčílit, když ztratíte peněženku. Je normální usínat s myšlenkou, že jste vděční za to, co máte. Je normální si říct o pomoc odborníkovi i tehdy, pokud jste na FF UK v době útoku nebyli. Je normální přemýšlet nad tím, jak byste se v takové situaci zachovali vy. Je normální chtít informace, co máte dělat při útoku střelce.
Jediné, co normální není, je urážet někoho, protože se k situaci nestaví stejně jako vy. Nevypovídá to nic o tom, jakou úctu máme k těm, kteří teď bojují o život nebo se vyrovnávají se ztrátou. Dovolte lidem se radovat z maličkostí všedních dní. Možná právě teď víme, jak moc jsou pomíjivé…
Zdroj: úvaha autorky
