Článek
Začátky jsou vždy krásné, to tak bývá. Kina, zprávy, nedočkavost. Motýlci v břiše, vášnivé probdělé noci i romantické večeře a dlouhé procházky. Člověk by dal cokoliv za to, aby s tím druhým mohl být.
Není víc než já
I my jsme to tak měli, to je jasné. S Honzou to skvěle klapalo, tak jsme se rozhodli sestěhovat. Oba dva jsme měli slušnou práci, žádné dluhy, mohli jsme si dovolit i hezčí a prostornější byt.
Časem ale začalo výdajů přibývat. Toužila jsem po autě, psovi. Také jsem chtěla cestovat. A tak jsme oba dva zabrali v práci, abychom si něco užili. Už tehdy jsem Honzovi říkala, že musí doma přiložit ruku k dílu. Proč by neměl, když vyděláváme oba stejně? Jen proto, že je to muž? Nevidím v něm něco víc, než jsem já. Přeci jsme si sobě rovni!
Odsoudila mě
Honza s tím ze začátku bojoval a házel mi argumenty, že není žádná služka, jestli nemá ještě vyžehlit a pověsit záclony nebo tvrdil, že ho ponižuju. Proběhlo pár hádek, ostrých slov, a nakonec jsme našli kompromis pro oba. Není ideální, ale uvaří, nakoupí, vysaje, vyklidí myčku, vyndá sušičku. Občas si stěžuju, jasně. Jako každá ženská. Ale jsem za to ráda, tím spíš, že dnes už máme dvě děti.
Kdo to ale nemůže překousnout, je moje tchyně. Tvrdí, že jsem ženská k ničemu, když se neumím postarat ani sama o domácnost, že ona taky chodila do práce, měla na krku děti, a ještě bylo doma vždy navařeno, napečeno, děti obstarané, manžel spokojený. Pořád mi dává najevo, že takovou manželku si pro svého syna nepřála - a on pochopitelně občas chytí móresy své mámy a dá mi sežrat, že chlapi v práci doma takhle po směně dřít nemusí. Když mu na to řeknu, ať si najde lépe placenou práci, abych já mohla být více doma a dělat tam, tak mi řekne, kde by jí měl asi jako vzít. Tak já nevím. Opravdu jsem tak špatná žena, protože nechci, aby bylo vše jen na mně?
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Vlastou Č.
