Článek
Je to pár dní, co moje švagrová Martina volala, že její syn Dominik má neštovice. Byla z toho naprosto zoufalá, protože měl horečky, nespal a celé dny ho jen hlídala, aby se nedrbal. Chodila mi od ní jedna zpráva za druhou, že už to nezvládá a je zralá akorát tak na flašku vína.
Domluvili jsme se na očkování
Do toho mi volala ještě moje tchyně - Martiny matka. „Zajeď s malým za Martinou, ať ty neštovice má rovnou taky,“ říká mi do telefonu. „To myslíš vážně? Proč bych to dělala?“ divila jsem se. „Tak stejně si tím přece musí projít, lepší teď než později. Až půjde do školky, už to zase bude těžší,“ říká mi.
„Ale my jsem se s Liborem domluvili, že ho na to necháme očkovat, doporučila nám to doktorka,“ upozorňuju ji na to, že žiju s jejím synem a s ním také budu rozhodovat o zdraví našeho dítěte. „Ježiši, vy taky na všechno potřebujete očkování, my jsme si tím prošli a taky žijem,“ vyštěkla po mně.
Další hovory následovaly
Nevzdala to a takhle mi volala další tři dny pořád dokola. Ale já se synem ke švagrové nešla. Proč bych to proboha dělala, čeho bych tím docílila? Že svému dvouletému synovi úmyslně způsobím horečky, kůži, která svědí, puchýřky, které ho budou bolet?
Prý se to tak dříve dělalo, že když mělo jedno dítě neštovice, hned jste přispěchali s dalším, aby to od sebe chytli a byl v budoucnu klid. Já s tímhle prostě nesouhlasím, podle mě není v pořádku dítě něčemu takovému vystavit. Ale tchyni to prostě nevysvětlím, a bojím se, že s ní Libor nakonec stejně bude souhlasit. Ona má na něj prostě páky.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Karolínou A.
