Článek
Svět je plný expertů na cizí děti, kteří vás s oblibou straší tím, co všechno se „nenaučí“ nebo jak si „pletete na sebe bič“. Podle těchto dobře míněných rad by ulice měly být plné třicátníků, kteří se dožadují nošení v ergonomickém nosítku cestou do práce, nebo dospělých mužů, kteří odmítají vlastní bydlení, protože se prostě musí každou noc přitulit k mamince, aby vůbec zabrali. Jenže realita je mnohem prostší a v něčem až mrazivě paradoxní.
Zatímco se společnost děsí toho, že dítě milujeme až příliš nebo ho rozmazlíme svou blízkostí, úplně přehlížíme fakt, že z nadbytku lásky ještě nikdo neonemocněl, zatímco z jejího nedostatku se léčíme celou dospělost.
Biologie versus bubáci z minulého století
Pojďme si upřímně přiznat fakta, která okolí tak rádo ignoruje ve prospěch výchovných pouček z minulého století. Viděli jste někdy zdravého dospělého, který neumí sám usnout jen proto, že jako batole spal s rodiči? Velmi pravděpodobně neexistuje nikdo takový.
Potřeba vlastního prostoru a soukromí se dostaví přirozeně, stejně jako touha objevovat svět po vlastních nohách, kterou žádné nošení v šátku nezlomí. Pohybový vývoj je vnitřní program, nikoliv odměna za to, že dítě necháme osamoceně ležet v postýlce. Stejně tak biologie a sociální tlak vrstevníků vyřeší lahvičky i pleny naprosto spolehlivě během pár let. Skutečným paradoxem totiž je, že čím více bezpečí a kontaktu dítě v raném věku dostane, tím dříve a sebevědoměji se nakonec pustí vaší ruky. Proč tohle ve snaze vyhovět starým školám přehlížíme?
Skutečný deficit, který pod oblek neschováte
Skutečný deficit, který na člověku nejde schovat ani pod nejdražším oblekem, totiž nevzniká tím, že jsme někoho moc chovali. Poznáte ho úplně jinak. Nepoznáte, jak dlouho byl dotyčný kojen nebo jestli měl postýlku s nebesy. Bezpečně ale poznáte dospělého, který vyrostl v rodině, kde se láska musela zasloužit výkonem, poslušností nebo tichem.
Na lidech je vidět, když postrádají vnitřní hodnotu, protože jejich potřeby byly v dětství umlčovány výchovným tichem, aby se naučili. Vidíte to v jejich nedůvěře k světu a v neustálém hledání potvrzení u ostatních, protože v dětství jim nikdo nenastavil zrcadlo bezpodmínečného přijetí.
Samostatnost není výsledek drezury
Je fascinující, jak urputně se snažíme děti co nejrychleji osamostatnit tím, že jim odpíráme blízkost, jako by samostatnost byla výsledkem drezury a izolace. Ve skutečnosti je to přesně naopak.
Samostatnost není schopnost být sám v pokoji, ale jistota, že když zavolám, někdo přijde. Je to výsledek nasycené potřeby bezpečí. Dítě, které ví, že má svůj přístav u mámy v posteli, má mnohem větší odvahu vyplout na širé moře, protože se má kam vrátit.
Šrámy, které žádná výchova nespraví
Až tedy příště uslyšíte ty prapodivné řeči o tom, jak si dítě „navykáte na náruč“, vzpomeňte si, že z nedostatku mazlení a společného spaní ještě nikdo psychicky zdravý nevyrostl. Z nedostatku pocitu bezpečí ale vznikají šrámy, které žádná samostatnost nevymaže.
Věřte svému instinktu, nenechte se zlomit strachem okolí. Vaše náruč přece není vězení, ze kterého dítě nikdy neodejde, ale pevná základna, ze které jednou sebevědomě odletí. Skutečným nebezpečím totiž není dítě, které někdo miloval až příliš. Ale dospělý, který v dětství nemusel marně doufat, že ho možná někdo uslyší.
