Článek
K ránu jsem se vzbudila zimou, ačkoliv jsem měla kuklu, na ní čepici a spacák s komfortem do minus dvaceti. Nevím, zda výrobce prachsprostě lže, nebo jsem já vadný kus. Rozhodla jsem se, že na tom nesejde a nejlepším řešením je zimu zaspat. Před šestou mě probudil chlad znovu a rozhodla jsem se vstát a zahřát se chůzí. Jirkovi se mi tento nápad během dvaceti minut podařilo vysvětlit a také poněkud neochotně vstal. Celkem rychle se balíme, ale jak uvidím Jacka sedícího před stanem vařit kávu usoudím, že zase tak moc nepospícháme.
I přes malé zdržení v sedm už šlapeme. Já spíš běžím, protože je mi hrozná zima a snažím se zahřát. Všude kolem je nám už známý poison oak, a tak se snažíme nikde se neotřít. Jirka jde za mnou a pravidelně mě upozorňuje, že jsem se kytky dotkla. Když podesáté slyším: „A zase jsi se dotkla!“ vybuchnu a hned po ránu se pohádáme. Ani jeden jsme to nemysleli špatně. On mě chtěl pouze upozornit, což činil každou chvíli, a já v jeho zájmu slyšela, že neustále dělám všechno špatně, i když dělám, co můžu. Naučené vzorce chování jdou s námi a já si bláhově myslela, že poslední z nich zůstaly viset na letišti Václava Havla. Za chvíli jsme byli schopni si to vysvětlit a dál už jdeme v klidu. Je zajímavé, jak tu jdou věci jednoznačně a rychle. Každý den vysvětlí něco, o čem člověk třeba doma i přemýšlí, ale je těžké dostat potřebný nadhled, když jsme zabřednutí v rutině a v podstatě pořád v práci. Teď si jen všechny uvědomění přivézt s sebou zpět do rutiny všedních dní a nezapomenout na ně.
Rovina s výhledem na to, co nás čeká
Po hodině a půl chůze nabereme vodu, posnídáme tyčinku a pokračujeme. Tuším, že dneska budou kopečky, ale ještě žiji ve sladké nevědomosti netušíc, že náš čeká nastoupat výškových tisíc dvě stě metrů. Do kopce se jde dobře, není ještě příliš vedro, a tak máme na nás nezvyklé tempo a necháváme všechny za námi. Mně to dnes skoro běží, což se stalo úplně poprvé a nedůvěřivě vyhlížím krizi. Ta se nekoná a po jedenácté sedíme na prvním vrcholku v miniaturním stínu a obědváme vločky. Pro úsporu času a plynu ve vařiči naložím vločky s proteinem a skořicí do plastových krabiček už večer a druhý den jsou připravené ke konzumaci. Něco mi říká, že až se vrátím, dlouho nebudu chtít vločky ani vidět, protože je přidávám i do bramborové kaše a občas mám pocit, že cokoliv z batohu vyndám, jsou tam vločky.
Po obědě mi to šlape poněkud ztuha a já nevím, zda je to jídlem, sluncem, vedrem, únavou nebo kombinací všeho dohromady. Kopec se pozvolna mění v krpál a v tomto duchu pokračuje i po zbytek odpoledne. Kolem třetí dorazíme do vyhlášeného Mike’s place, kde je také poslední voda na dalších dvacet mil. O tomto místě kolují takové legendy, až by si jeden myslel, že zde lítají pečené hamburgery a pizza rovnou do úst, spláchnuté stále tekoucím pivem a zakončené omamným kouřem. Ani jedno z výše zmíněného není můj šálek čaje. Něco díky alergii a zbytek dobrot z vlastního rozhodnutí, protože co se zábavy týče, mám vybráno na několik příštích životů. Přesto se tam jdeme podívat a pozdravit ostatní. Na Jackovi je vidět, že by dnes rád skončil a je mu vcelku jedno kde. Po zemi nebo na čemkoliv tu sedí několik lidí a místní vedoucí Scott zřejmě přiletěl z jiné dimenze. Dobře ji znám a určitě ji nechci navštívit dnes, ani kdykoliv jindy. Po pár minutách zjišťujeme, že se naše světy neprotnou, přispějeme pár dolary na provoz místa a vypitou půl limonády, jejíž bublinky cítím ještě další tři kopce a rychle se rozloučíme. Jack dokonce téměř běží a sám říká, že raději dobrovolně půjde ještě deset mil. Možná jsme jen přišli ve špatný čas, nebo spíš nejsme ideální cílová skupina, což neznamená, že někdo jiný nemůže být z tohoto místa nadšený strávit zde jedno, či několik realitu měnících se odpolední.
Kopce, kopce a kopce
Další možné místo na spaní je vzdálené tři míle, ale je to na kopci. Ani já, ani Jirka nechceme další noc držet stan, a tak nám nezbývá nic jiného, než to natáhnout o dalších šest mil. Jack zůstává na kopci sám s tím, že nás ráno doběhne. Jdeme ještě skoro hodinu do kopce, který se pak mění v prudký sešup dolů. Písčitý trail se během chvíle proměnil v ostré kameny a nálada v týmu se rapidně zhoršila. Co vám budu povídat, deset litrů vody na zádech na náladě nepřidá. Během chvilky se ochladilo a já doufám, že večer přemluvím Jirku k propnutí spacáku. Nějak tuším, že mé přání zůstane nevyslyšeno, protože zatímco já spím ve spacáku pro polární expedice v péřovce, Jirka má svůj mnohem tenčí rozepnutý a spí jen v trenkách. Mé argumenty, že zima je mnohem horší než horko, ho nechávají naprosto chladným.
Máme v nohách před dvacet mil. Tolik budeme muset mít průměrně každý den, abychom celou trasu stihli. Pomocníkem je mi opět má neschopnost si to jen představit a nezdolný optimismus. Mám-li však srovnat první a dnešní den, jsou to nebe a dudy. Krk a rameno mě ještě občas pobolívají a nějaký puchýř bych také na nohách objevila, ale oproti začátku mám úplně jiný pocit. Podle předpovědi se má opět rapidně ochladit. Jirka staví stan, já mezitím „uvařím“ bramborovou polévku s vločkami a možná dnes usnu už při čištění zubů.
Prach je můj nový kamarád
