Článek
Nedávno jsem vydala článek o tom, jak někteří rodiče dokážou pravidelně zkazit svým dětem vánoční svátky. Byly v něm příběhy jen tří dětí, které mám kolem sebe, přesto se objevil komentář, že to snad ani není možný. Bohužel. Možné jsou i horší věci.
Narovinu… Jak často se se svými přáteli a známými bavíte o tom, co a jak ve výchově svých dětí dělají? A jak často se na to ptáte jejich dětí? A zajímá vás to vůbec? Nejedete si taky náhodou bezmyšlenkovitě to svoje pod rouškou výmluvy Taky jsme to přežili a nijak nás to nepoznamenalo?
Jenomže ono nás naše dětství poznamenalo všechny. Některé tak, že se snažíme vyvarovat toho, co považujeme u svých rodičů za selhání, jiní styl výchovy přeberou a své děti vychovávají podobně nebo stejně. Nejhorší mi ale přijde, když se lidé přikloní na stranu násilí na dětech, přestože oni takto vychovávaní nebyli. Zjevně to není ani tak problém výchovy, jako spíš charakteru.
Ve své blízkosti mám jednoho muže. Známe se od dětství. Nepamatuji si, že by ho někdy rodiče zbili nebo ho strašili. Naopak byl nejmladší, miláček rodiny, a nikdo mu nesměl zkřivit vlásek. On se ale bezostyšně a upřímně baví nad videi dětí vyděšených k smrti čertem na Mikuláše a přiklání se na stranu fyzických trestů. Naštěstí ještě žádné děti nemá, takže je otázka, jak by je nakonec vychovával.
Jenomže jsou tady i lidé, kteří děti mají, můžou vidět jejich bolest a strach, a přesto nemají problém říct, že je to jejich dítě, tak si ho můžou mlátit, jak chtějí. A jo, zase jsou to případy z mého okolí. Takoví lidé prostě existují. Dobře, pracuju s lidmi celý život a potkávám jich fakt hodně, ale … O co jde? O zvrácené chápání svobody? Získané přesvědčení? Pocit nadřazenosti a moci?
Osobně nejsem pro to, aby rodiče v tomto směru omezoval zákon. Samozřejmě, my jsme rodiče a měli bychom své děti vychovávat podle svých přesvědčení, nicméně se množí případy týraných a utýraných dětí. To je holý fakt a něco se s tím dělat musí. Mám pocit, že podobnými větami to jen začíná a rodiče si v tu chvíli ani neuvědomí, že už v té myšlence své děti vědomě týrají.
Vím, že je mnohem jednodušší dítěti jednu fláknout, než mu dlouho něco vysvětlovat. Uvolní to energii a nepříjemný přetlak, co se v nás nakumuloval, ale toto není výchova. Je to pohodlnost a lenost. Výchova je trpělivost a neustálé opakování. Když vaše dítě něco chce nebo někoho potkáte a prcek nepozdraví, taky ho hned nezmlátíte. Prostě jen po stopadesáté připomenete Matýsku, jak se říká? a následně vysvětlíte, že se prosí a děkuje, nebo že se lidi zdraví, protože je to slušné a potěší je to. Taky pak Matýsek určitě rád slyší, jaký je šikovný kluk, když tak hezky pozdravil.
Stejný postup jde praktikovat na všechno. Paradoxně i na situaci, kdy proti vám vaše dítě stojí a řve na vás, jaká jste hrozná máma. Vím, jak je to silné. Mám šestiletou dceru a už jsem toto taky slyšela. Ale kdybych ji zbila, jen bych jí to potvrdila. Je lepší nechat je vypustit páru. Vždyť i nám dospělým se stane, že ve vzteku řekneme něco, co nechceme. No a až se situace zklidní, promluvit si o tom všem už bez emocí. Říct dítěti, jak jsme se v tu chvíli cítili, že nás to mrzelo a taky se ptát, jak to cítilo dítě. Otázky, zájem a projevená lítost jsou alfa a omega dobrého vztahu.
Děti by měly vědět, že uvolnit emoce, když mají přetlak, je v pořádku, a že se nemusí bát trestu. Že mají právo i na vlastní názor, který by měly mít možnost prezentovat a přitom se nebát, že za to dostanou.
Vím, že je to někdy těžké a dospělák svádí silný vnitřní boj, ale takto se vychovávají svobodní a sebevědomí lidé. Lidé, kteří, když budou chtít, budou mít odvahu jít proti proudu a být ve svém životě nejen úspěšní, ale i šťastní.
