Článek
Veřejná debata o duševním zdraví se často zaměřuje na momenty krize. Mluvíme o depresích, úzkostech, vyhoření, hospitalizacích a návratech ze dna. To všechno je důležité – ale mezi těmito temnými body existuje i prostor, o kterém se příliš nemluví. Je to období, kterému odborně říkáme remise. Pro mnoho lidí žijících s psychickou nemocí představuje právě remise to největší, i když tiché vítězství.
Remise neznamená „vyléčení“ v klasickém slova smyslu. Znamená stav, kdy člověk s duševní poruchou funguje stabilně, bez akutních příznaků, a vede běžný život. Pracuje. Starostlivě vychovává děti. Nakupuje, vaří, chodí do divadla, běhá, směje se. Zkrátka žije – často naprosto nenápadně, neviditelně, bez toho, aby si okolí vůbec všimlo, že kdy procházel něčím těžkým. A právě to je na remisi krásné i zrádné zároveň: vypadá tak běžně, že přestává být tématem. Přitom je pro mnoho lidí každodenním cílem a udržením rovnováhy, za kterou se stojí vyčerpaná minulost.
Mluvit o remisi znamená připomenout, že duševní nemoc nemusí znamenat doživotní utrpení nebo izolaci. Že vedle krizových stavů existuje i prostor klidu, regenerace a návratu k sobě. Pro některé z nás ten návrat nepřijde naráz, ale po kouskách – skrze terapii, léky, změny návyků a prostředí. Pro jiné je to postupné znovunacházení smyslu, který byl dříve přehlušen bolestí. A pro mnohé z nás má remise přímou souvislost i s ročním obdobím.
Lidé s duševními potížemi často citlivě vnímají změny světla, teploty i atmosféry dne. Zatímco podzim a zima s sebou přinášejí větší únavu, staženost a pokles nálady, jaro a příchod léta se často pojí s nadějí. Sluneční svit, delší dny, zpěv ptáků a lehkost vzduchu – to všechno může být nesmírně podpůrné. Možná i proto se právě na přelomu jara a léta mnozí z nás cítíme volněji, stabilněji, více „sami sebou“.
Přestože remise není bezstarostným obdobím, nese v sobě důležitý klid. Klid, který se neprojevuje velkými slovy, ale tím, že večer dokážete usnout bez boje. Že ráno vstanete bez odporu. Že si uděláte kávu, jdete do práce, pohladíte dítě, usmějete se na někoho – a necítíte tíhu, která byla dřív každodenní samozřejmostí.
Tento klid si zaslouží pozornost. Zaslouží si uznání stejně jako jakýkoli jiný pokrok.
A co je možná nejdůležitější – remise je důkazem, že lidé s duševním onemocněním nejsou lidé, kterých je třeba se bát. Jsou to kolegové, rodiče, partneři, sousedé. Jsou to lidé, kteří sice prošli obtížnější cestou, ale o to lépe si uvědomují hodnotu běžného dne.
Duševní nemoc nevylučuje možnost vést plnohodnotný život. Často je právě naopak – naučí nás zpomalit, naslouchat sobě i druhým, být k sobě jemnější a vážit si věcí, které dřív unikaly pozornosti.
Mluvme tedy i o tom, když je dobře.
Protože i to je součást příběhu duševního zdraví.
Více na: Život na hraně
