Článek
I když lobotomie „přišla do módy“ v 60. letech, ve skutečnosti to začalo o něco dříve. Autorem této kontroverzní metody byl portugalský neurolog Egas Moniz, který se domníval, že duševní poruchy jsou způsobeny abnormálními propojeními v čelních lalocích mozku. Dospěl tak k závěru, že pokud budou tato propojení chirurgicky přerušena, pacient bude opět v pořádku. Právě on také zmíněnou operaci, které se později začalo říkat lobotomie, poprvé provedl.
Tenkrát byly psychiatrické léčebny doslova přeplněné a tehdejší medicína jim kromě celoživotního uvěznění neuměla nabídnout nic lepšího. Proto nový zákrok vypadal jako velmi slibné řešení. Zpočátku se navíc zdálo, že léčba funguje. Někteří pacienti byli totiž po operaci opravdu klidnější. V roce 1949 za svůj objev Moniz dokonce obdržel Nobelovu cenu.
Na Monizovu práci navázal americký neurolog Walter Freeman, který metodu zdokonalil. Jak to probíhalo? Pacienta lékař omráčil elektrošokem, nástroj podobný šídlu mu přes oční důlek zavedl až do mozku a tam jím ze strany na stranu pohyboval. Přerušení nervových vláken trval několik minut. Protože byl velmi výkonný, podobných zákroků za život provedl více než 2500.
Doktor Freeman prováděl lobotomie jako na běžícím pásu.
Hysterické manželky skončily pod skalpelem
Na první pohled to zní poměrně neškodně, ve chvíli, kdy se zaměříme na to, kdo byli pacienti, vše ale začíná dostávat poněkud temnější rozměr. Oficiálně mělo jít o léčbu závažných duševních poruch, ve skutečnosti ale na lobotomii skončil kde kdo.
Velkou část pacientů totiž tvořily manželky, které jejich muži dovezli, protože jim připadaly příliš hádavé a hysterické, matky, které dovedli dospělí potomci nebo třeba homosexuálové. Nezřídka ale v péči doktora Freemana končily také děti.
To byl také případ teprve desetiletého Howarda Dullyho, kterého Freeman prohlásil za duševně nemocného, protože byl příliš vzdorovitý a drzý. Ve skutečnosti však šlo zkrátka o běžného dospívajícího. Po zákroku chlapec netušil, co se mu přesně stalo, věděl ale, že je s ním něco jinak.
Na jeho život měla operace zhoubný vliv. Postupně skončil v dětském domově, polepšovně a poté dokonce na ulici. Teprve o mnoho let později ve své dospělosti získal přístup k lékařským záznamům a dozvěděl se pravdu. Podle dostupných informací dnes pracuje jako řidič autobusu a o svém osudu dokonce natočil dokument pro známou televizní stanici.
Z lidí dělala lobotomie zombie
Tím se dostáváme k tomu, co bylo na lobotomiích tak problematické. V první řadě mnoho pacientů nikdy nedalo informovaný souhlas se zákrokem. Kromě toho byla řada případů, kdy se operace nezdařila a lidé skončili emočně poškození, ochrnutí nebo dokonce mentálně retardovaní.
To byl případ Rosemary Kennedyové, sestry amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Mladá žena žádnou duševní nemocí netrpěla, měla ale poruchy učení a nebyla, kulantně řečeno, právě studijní typ. Byla ale společenská a velmi ráda navazovala všemožné románky. Vysoko postavená rodina se ale obávala ostudy, a tak dívce zařídila lobotomii, která se bohužel nevyvedla. Svůj život tak Rosemary dožila v ústavu jako těžce retardovaná a nesoběstačná žena.
V roce 1952 byl vynalezen chlorpromazin, který byl prvním skutečně účinným antipsychotikem. Postupně se tak lékaři odkláněli od operací a místo toho pacientům začali předepisovat léky. Doktor Freeman ale na lobotomii nedal dopustit, a to až do roku 1967, kdy při mu pod rukama po zpackaném zákroku zemřela pacientka a následně mu lékařská komora zakázala operovat.
Pokud jde o „otce lobotomie“ Edgara Monize, v roce 1939 ho postřelil jeden z jeho pacientů. Po incidentu zůstal částečně ochrnutý, zemřel ale teprve v roce 1955.
I přes to, že se jeho zákrok ukázal jako slepá ulička, mu Nobelova cena dodnes nebyla odebrána.
Zdroje:
