Článek
Když se řekne plastická chirurgie za socialismu, mnoho lidí si myslí, že šlo o výsadu filmových hvězd ze Západu a v Československu něco takového prakticky neexistovalo. Realita byla ale podstatně zajímavější. Plastická chirurgie totiž v tehdejším Československu nejen existovala, ale měla dokonce velmi silnou tradici a v některých oblastech patřila ke světové špičce.
V minulosti plastická chirurgie nebyla v první řadě spojována s krásou, ale s léčbou. Lékaři řešili následky úrazů, vrozené vady, popáleniny nebo deformace vzniklé po nádorových onemocněních. Estetické zákroky se sice dělaly také, ale tvořily spíše menší část pracovní náplně chirurgů.
Československo navíc mělo v oblasti plastické chirurgie mimořádně silnou pozici už od meziválečného období. Za zakladatele moderní československé plastické chirurgie je považován profesor František Burian, který získal zkušenosti během první světové války. Pomáhal totiž zraněným vojákům navracet tvář a později díky své praxi vybudoval jedno z nejvýznamnějších pracovišť svého druhu v Evropě. Československo dokonce patřilo mezi průkopníky uznání plastické chirurgie jako samostatného lékařského oboru.
František Burian byl průkopník plastické chirurgie v Československu.
Marnivost byla buržoazní výmysl
Po roce 1948 se zdravotnictví stalo plně státní záležitostí. To v praxi znamenalo, že o dostupnosti jednotlivých zákroků rozhodoval především jejich zdravotní přínos. Pokud měl člověk vrozenou vadu, utrpěl vážný úraz nebo například nesl viditelné následky popálenin, měl poměrně dobrou šanci dostat se k operaci hrazené státem. U čistě estetických úprav ale byla situace složitější.
Socialistická ideologie totiž k podobným zákrokům přistupovala rozporuplně. Na jedné straně režim oficiálně kritizoval buržoazní kult krásy a přílišný důraz na vzhled. Na druhé straně si lékaři uvědomovali, že některé estetické problémy mohou člověku způsobovat psychické obtíže a zhoršovat jeho společenské uplatnění. Proto se i kosmetické operace prováděly, pokud lékařská komise dospěla k závěru, že mají zdravotní nebo psychologické opodstatnění.
Dostupná byla celá řada operací
Co si lidé v Československu nejčastěji dávali upravovat? Relativně běžné byly například operace odstátých uší, úpravy nosu, korekce očních víček nebo zmenšení příliš velkých prsou. Tyto výkony bylo možné absolvovat i ve státních nemocnicích. Na rozdíl od dneška však pacient obvykle nefungoval jako zákazník, který si vybírá z katalogu procedur. Musel projít vyšetřeními a získat doporučení specialistů. Pokud lékaři usoudili, že zákrok není medicínsky odůvodněný, mohl být zamítnut.
Zajímavou kapitolou byla také takzvaná léčebná kosmetika. V Praze fungoval Ústav lékařské kosmetiky, který se stal jedním z nejznámějších zařízení svého druhu ve východním bloku. Nabízel nejen kosmetickou péči, ale také některé estetické zákroky. Právě zde se ukazovalo, že ani socialistická společnost nebyla vůči otázkám vzhledu tak lhostejná, jak by se mohlo zdát z dobové propagandy. O svůj vzhled se lidé zajímali tehdy stejně jako dnes, jen měli méně možností, jak své představy realizovat.
O silikonech jsme si mohli nechat zdát
Na rozdíl od současnosti ale prakticky neprobíhaly dnes běžné operace jako zvětšení prsou, liftingy nebo jiné procedury zaměřené čistě na omlazení. Důvod byl prostý. Nedostatek materiálu, omezené technologické možnosti i celkové zaměření zdravotnictví na léčbu nemocí způsobovaly, že podobné výkony stály na okraji zájmu. Silikonové implantáty se sice postupně objevovaly, jejich dostupnost však byla nesrovnatelně nižší, než na Západě.
Dostupnost zákroků ovlivňoval také jeden typický československý nešvar, a to čekací doby. Pokud nešlo o akutní zdravotní problém, mohl pacient na operaci čekat v lepším případě měsíce, v tom horším dokonce celé roky. Výběr lékaře byl navíc značně omezený. Soukromé kliniky neexistovaly a pacient se většinou musel spokojit s pracovištěm, kam ho systém zařadil.
Zdroje:
KOVAŘÍK, Jiří a kol. Historie plastické chirurgie v České republice. 1. lékařská fakulta Univerzity
VANĚK, Miroslav a kol. O obyčejných lidech… Život v období normalizace. Praha: Academia, 2009
