Článek
Když se řeknou sedmdesátá léta v Československu, většině lidí se vybaví normalizace, panelová sídliště, spartakiády a fronty na banány. Stejně nezapomenutelná byla ale i tehdejší móda. Na první pohled působí jako směsice západních trendů, které dorazily se zpožděním několika let, nedostatku kvalitního zboží a vynalézavosti. Výsledkem byla estetika, která dnes vyvolává spíš pobavený úsměv než obdiv.
Normalizace znamenala nejen politické utažení šroubů, ale také omezenou nabídku spotřebního zboží. Zatímco na Západě se móda měnila prakticky každou sezonu, československé oděvní podniky reagovaly pomalu a vyráběly hlavně to, co bylo možné produkovat ve velkých sériích. Pokud se nějaký střih stal populárním, často se prodával ještě ve chvíli, kdy už byl ve světě dávno překonaný. Lidé tak nosili něco, co mělo připomínat aktuální trendy, ale ve skutečnosti šlo o jejich opožděnou a značně zjednodušenou verzi.
Zvonáče hrůzy
Jedním z nejvýraznějších symbolů sedmdesátých let byly kalhoty do zvonu. Na Západě představovaly symbol svobody a hippies, v Československu se z nich ale postupně stal téměř povinný kus šatníku. Čím širší nohavice, tím lépe. Někteří mladí lidé si je dokonce rozšiřovali všitými klíny z úplně jiných látek. Kalhoty pak vypadaly jako několik různých modelů sešitých dohromady. Praktické to příliš nebylo, protože nohavice při dešti nasávaly vodu, zametaly chodníky a v zimě zachytávaly sníh. Přesto byly zvony natolik populární, že se jich mnozí odmítali vzdát.
Stejně specifické byly také materiály. Sedmdesátá léta doslova patřila syntetice. Tesil, krimplen, silon nebo různé směsi umělých vláken měly představovat moderní budoucnost odívání. Propagovaly se jako nemačkavé, praktické a snadno udržovatelné. Ve skutečnosti ale často špatně dýchaly, elektrizovaly, v létě v nich bylo téměř k nevydržení a jejich typický lesk působil lacině. Není divu, že dodnes mnoho lidí při vyslovení slova tesil téměř cítí jeho specifickou vůni.
Právě lesklé syntetické košile se staly jedním z módních symbolů celé dekády. Muži nosili výrazné límce s dlouhými cípy, rozepnuté horní knoflíky a pod nimi často zlatý řetízek nebo alespoň jeho napodobeninu. Celkový vzhled připomínal kombinaci diskotékového zpěváka a úředníka z okresního národního výboru. K tomu se přidávaly kostkované obleky, široké kravaty a boty na vysoké platformě.
Květovaná halucinace
Ani ženy se extravagantních trendů nebály. V kurzu byly výrazné geometrické vzory, obrovské květiny, psychedelické motivy nebo kombinace barev, které by dnes většina módních stylistů označila za odvážné až nešťastné. Oranžová se potkávala s hnědou, zelená se žlutou a fialová s červenou. To vše často na jediné halence. Nechyběly ani dlouhé vesty, roláky, plisované sukně nebo kostýmky z umělých materiálů.
Velkou kapitolou byly účesy. Muži si nechávali narůst delší vlasy, což stále budilo pozornost starší generace i mnohých autorit. Přestože nejtvrdší zásahy proti takzvaným máničkám probíhaly už koncem šedesátých let, dlouhé vlasy zůstávaly symbolem určitého vzdoru. Ženy naopak často podstupovaly trvalou ondulaci, která měla dodat vlasům objem. Výsledkem byly charakteristické husté kudrny, které dnes mnozí označují za jeden z nejméně lichotivých účesů československé historie.
Sedmdesátkové vzory látek dnes působí divoce. Tehdy šlo ale o vrchol estetiky.
Lidová tvořivost neznala mezí
Specifickým fenoménem byla domácí výroba oblečení. Protože nabídka obchodů byla omezená, mnoho žen šilo doma. Střihy čerpaly z časopisu Burda, která se do Československa dostávala různými cestami, nebo z domácích časopisů jako Praktická žena. Kdo měl šicí stroj Veritas nebo Lada a neměl obě ruce levé, mohl vytvořit model, který se alespoň vzdáleně podobal západní módě. Domácí šití nebylo jen koníčkem, ale často jedinou možností, jak přijít k originálnímu oblečení.
Podobně důležité byl i Tuzex. Džíny Levi's, tenisky Adidas nebo kvalitní svetry se zde daly koupit za bony, které většina obyvatel oficiálně získat nemohla. Kolem prodejen proto vznikl zvláštní svět veksláků, kteří nabízeli směnu valut nebo bonů. Vlastnit pravé zahraniční džíny znamenalo mezi mladými lidmi naprostou prestiž. Rozdíl mezi džínami z Tuzexu a jejich domácími napodobeninami byl totiž často patrný na první pohled.
Zdroje:
