Článek
Navštívit ve starém Římě veřejnou toaletu, které se říkalo forica, byla v podstatě společenská událost. V temné místnosti se nacházely kamenné lavice s otvory, které měly tvar klíčových dírek. Jak už nejspíš tušíte, otvorů se zde nacházelo mnoho a často byly umístěné po obvodu místnosti, takže jste měli dokonalý výhled na ostatní návštěvníky.
Jednotlivá místa nebyla oddělena žádnou přepážkou a nebylo nic neobvyklého, že lidé vykonávali potřebu a u toho si povídali, jako by se nechumelilo. Těžko říct, jaká témata byla považovaná za ideální k sezení na záchodě, ale evidentně se tam člověk nenudil, ani když s sebou neměl noviny.
Pod jednotlivými sedadly neustále proudila použitá voda z veřejných lázní, která splašky odnášela rovnou do kanalizace. Zní to sice trochu nechutně, na druhou stranu to ale bylo ekologické.
Toaletní papír nahrazovala houba
Toaletní papír byste na tomto záchodě hledali jen marně. Nejčastěji se totiž k očistě používal speciální nástroj, kterému se říkalo tersorium. Šlo o dřevěnou násadu, na jejímž konci byla připevněná mořská houba. Tou jste zkrátka očistili své intimní partie a poté jste houbu opláchli v mělkém žlábku se slanou vodou nebo octem. Před vámi ji nejspíš použily desítky lidí a desítky dalších čekaly ve frontě po vás.
Nejspíš nikoho nepřekvapí, že sdílené hygienické pomůcky by dnešní epidemiologové určitě nepochválili. Zvlášť toalety, které se nacházely u amfiteátrů a lázní byly v podstatě líheň, kde se šířila úplavice a střevní paraziti. Archeologové našli vejce těchto cizopasníků v dochovaných latrínách. Proto je jasné, že návštěva římského záchodu byla adrenalinovým sportem.
Bohatí sázeli na nočníky
Záchodky se navíc uklízely jen zřídka. Byly proto neustále špinavé a zapáchající. Bohatí Římané se jim proto vyhýbali obloukem. V tehdejších vilách se obyčejně nacházely latríny soukromé, které byly vybaveny hlubokými jímkami. Protože žumpa není nic voňavého, ani tam se ale nikomu dvakrát nechtělo. Mnoho lidí proto raději používalo keramické nočníky.
Po použití je vynášeli otroci a jejich obsah umístili buď na kompost, nebo do k tomu určených kádí na ulici. Po naplnění je pak vyváželi pracovníci, kterým se říkalo stercorraii. Práce dnešních žumpařů ale v porovnání s tou jejich představuje procházku růžovou zahradou.
Vzhledem k hygienickým standardům je až překvapivé, že starý Řím nevymřel na nějakou příšernou epidemii. Tajemství úspěchu tkví v tom, že město mělo k dispozici velké množství čisté vody. Tu přiváděly akvadukty z horských pramenů a její kvalita se přísně posuzovala. Nejčistší prameny se využívaly k pití a vaření, zatímco méně kvalitní voda byla užitková. Proudila do fontán, veřejných lázní a také na již zmíněné toalety.
Antická kanalizace někdy slouží dodnes
Splašky mířily do stoky, která se jmenovala Cloaca Maxima a nutno podotknout, že opravdu dělala čest svému jménu. To získala po římské bohyni hygieny Cloacině. Potrubí v ní bylo obaleno betonem a díky tomu ustálo i vysoký tlak špinavé vody, kterou odvádělo rovnou do řeky Tibery.
Není bez zajímavosti, že kanalizační systém byl natolik bytelný, že některé jeho části se nejen dochovaly, ale dokonce se dodnes používají ke stejnému účelu, ke kterému byly v dobách antiky zbudovány.
Zdroje:
