Článek
Dnešní věznice často čelí kritice, že se z nich stávají téměř hotely. Odpůrci současného systému poukazují na to, že odsouzení mohou během výkonu trestu pracovat, studovat, sportovat nebo navštěvovat různé terapeutické programy.
Stačí se ale vrátit v čase jen o několik desetiletí zpátky a člověk rychle pochopí, že vězení za socialismu fungovalo úplně jinak. Hlavním cílem nebyl návrat do společnosti, ale disciplína, poslušnost a práce.
Budíček za tmy a povinná práce
Den vězně začínal ve velmi brzkých ranních hodinách. Následoval nástup, kontrola a přesně stanovený režim, od kterého se prakticky nebylo možné odchýlit. Práce nebyla za odměnu ani možností, jak si zkrátit dlouhou chvíli. Vězni zkrátka pracovat museli.
Odsouzení byli zaměstnaní v průmyslových provozech, dílnách, na stavbách, v zemědělství nebo v kamenolomech. Výrobky z věznic putovaly do státních podniků a práce vězňů byla běžnou součástí socialistického hospodářství. Za nesplnění pracovních povinností následovaly kázeňské postihy, a tak si to většinou nikdo nedovolil.
Zapomeňte na sport a zábavu
Dnešní vězni mohou v řadě věznic využívat posilovny, sportovní hřiště, knihovny nebo vzdělávací kurzy. Smyslem není zpříjemnit výkon trestu, ale snížit riziko, že se po propuštění vrátí k trestné činnosti. Za minulého režimu o tom ale podobně nikdo nepřemýšlel.
Sport byl možný jen omezeně a rozhodně nepřipomínal dnešní vybavené posilovny. Vzdělávání bylo také jen obtížně dostupné a jediná psychologická péče bylo většinou pouze kázání od vychovatelů.
Přísně kontrolovaný byl také kontakt s okolním světem. Korespondence podléhala cenzuře a návštěvy byly omezené. Vězni měli přesně stanovený počet dopisů, balíčků i návštěv a jakékoli porušení pravidel mohlo znamenat kázeňský trest.
Převýchova byla vedlejší
Když se dnes objeví fotografie vězeňské tělocvičny nebo zpráva o tom, že si odsouzení mohou dodělat vzdělání, na sociálních sítích se pravidelně rozhoří debata, že se mají vězni až příliš dobře. Odborníci však upozorňují, že účelem výkonu trestu není jen potrestání pachatele.
Moderní vězeňství staví také na resocializaci. Cílem je, aby se odsouzený po návratu na svobodu dokázal zařadit do běžného života a znovu nesklouzl k trestné činnosti. Proto mají někteří vězni možnost pracovat, studovat, absolvovat rekvalifikační kurzy nebo psychologické programy. Výhody navíc nejsou automatické, obvykle se odvíjejí od typu věznice, chování odsouzeného i individuálního plánu.
I když to zní jako pohoda, zdaleka to není taková rekreace, jak se může zdát. Omezení osobní svobody, přísný režim, oddělení od rodiny i každodenní kontrola zůstávají trestem i dnes.
Za mřížemi nekončili jen vrazi a zloději
Oproti dobám dávno minulým je zde ale ještě jeden velmi podstatný rozdíl.Za socialismu neseděli za mřížemi pouze lidé odsouzení za násilné nebo majetkové trestné činy. Do vězení se dostávali také lidé, kteří by dnes před soudem s největší pravděpodobností vůbec neskončili.
Stačilo veřejně kritizovat režim, šířit samizdatovou literaturu, podepsat opoziční petici, organizovat nepovolené náboženské aktivity nebo se pokusit ilegálně opustit republiku. Trestní zákon obsahoval řadu ustanovení, která dnes působí absurdně. Mezi nimi například trestné činy pobuřování, podvracení republiky nebo nedovoleného opuštění republiky.
Po politických procesech padesátých let skončily ve věznicích desetitisíce lidí. V dalších desetiletích už sice rozsah represí nebyl tak masivní, ale političtí vězni z československých věznic nezmizeli ani během normalizace.
Zdroje:
