Článek
Pionýrské tábory nebývaly zpravidla žádný luxus. Spávalo se v podsadových stanech s celtou, které si děti někdy za pomoci vedoucích stavěly samy. Nechyběly pochopitelně táboráky, hry a koupání, stejně tak ale měla své místo disciplína. Stát totiž tábory využíval jako občanskou výchovu, která by z mladé generace udělala loajální jedince. Cíl byl přitom jasný, budovat socialismus.
Tábořiště se budovala ze státních prostředků, aby měla mládež kde trávit prázdniny. Oddíloví vedoucí byli často studenti pedagogických fakult, případně prověřené kádry z řad dělnictva. Právě ti důsledně dbali na to, aby na táboře všechno fungovalo tak, jak má.
Den obvykle začínal budíčkem ještě před sedmou ráno a poté následovala pravidelná rozcvička. Nejspíš nikdo ji nemiloval, ale to zkrátka patřilo k věci. Politická agitace během denního programu byla spíš nenápadná. Někdy se názvy oddílů odvozovaly po hrdinech práce, sovětských kosmonautech nebo jiných pro režim významných lidech.
Program byl ve skutečnosti branná výchova
Ve stanech bylo nutné udržovat pořádek skoro jako na vojně a pokud by to někdo nerespektoval, hrozilo, že během „leteckého dne“ najde veškeré své svršky vyházené na jedné hromadě venku. V dobrém stavu musely děti udržovat také svůj hliníkový příbor a ešus, ze kterého se jedlo většinou ve venkovní jídelně. Jen tábory, jejichž zřizovatel byl při penězích, se mohly pochlubit zděnou společenskou budovou, ve které se dalo také jíst.
Program na první pohled připomínal věci, které běžně dělají skauti. Ve skutečnosti ale nešlo ani tak o přežití v přírodě, ale maskovanou brannou výchovu. Děti proto v lese zkoušely, jak se vyhledává nepřítel, orientovaly se podle azimutu a střílely ze vzduchovky.
Armádou se inspirovala také hierarchie tábora. Největší slovo měl hlavní vedoucí, který přímo podléhal výboru Socialistického svazu mládeže. Mezi vedoucími a účastníky tábora fungovali ještě instruktoři, kterým mohlo být kolem šestnácti let. Ti na své svěřence většinou nebývali tak přísní, proto dětem leccos prošlo, pokud je zrovna měli na starost oni.
Nedílnou součástí táborů byly také noční hlídky u vlajky. Díky nim si mohli školáci vyzkoušet, jak moc jsou odvážní. Reálné nebezpečí ale nehrozilo, to nejhorší, na co mohl vystrašený hlídač narazit, byla srna nebo kamarád, který se v noci vypravil na latrínu.
Dnešní tábory už nejsou tak drsné
I přes všechno negativní, co s sebou nesla socialistická výchova, má mnoho lidí na pionýrské tábory hezké vzpomínky. Pamatují si, jak se učili vařit na ohni, vzpomínají na noční bojovky nebo první lásky, které se zrodily u táborového ohně.
Dnešní tábory mají sice v mnohém podobnou atmosféru, ale řada z nich je výrazně komfortnější, než v minulosti. Často se spí v chatkách nebo dokonce zděné budově, k dispozici bývají sprchy a splachovací záchody. Večer zase na děti může čekat třeba diskotéka nebo letní kino.
Doba jde zkrátka dopředu, někdy to ale není k užitku. Tradiční tábory, kde nebylo nic, co si účastníci sami nepostavili, kde se děti myly v potoce a tamtéž si prali prádlo, měly něco do sebe. Jako děti jsme na to možná nadávali, na druhou stranu jsme ale vystoupili z každodenní rutiny městského života a mohli jsme si vyzkoušet, co vydržíme. Možná je právě to důvodem, proč se dnes někteří rodiče shánějí po tom „nejdrsnějším“ táboře.
Zdroje:
