Článek
Vysvědčení samo o sobě se za desetiletí příliš nezměnilo. Jeho předávání ale mělo v minulosti úplně jinou atmosféru. Za socialismu nešlo jen o známky. Vysvědčení představovalo také hodnocení dítěte jako budoucího člena socialistické společnosti a často rozhodovalo o tom, jaké bude mít další studijní možnosti.
To zásadní bylo pochopitelně velmi podobné, jako nyní. Žáci dostávali známky od jedničky do pětky, nechyběla známka z chování a závěrečné vysvědčení se rozdávalo na konci června. Už tehdy šlo o důležitý dokument, tradice vysvědčení ostatně sahá až ke školským reformám Marie Terezie v 18. století.
Vysvědčení bylo za minulého režimu důležité.
Dbalo se na budování socialismu
Samotná podoba školní docházky se ale po roce 1948 výrazně proměnila, protože školství se stalo jedním z nástrojů výchovy „správného socialistického člověka“. Vedle matematiky nebo češtiny se proto hodnotil také vztah ke kolektivu, pracovní morálka nebo občanské postoje.
Učitelé sledovali také chování, kázeň a aktivitu ve škole i mimo ni. Poměrně velkou roli hrálo členství v organizacích, jako byl Pionýr nebo Socialistický svaz mládeže. Samotné členství sice automaticky nezaručovalo lepší známky, ale loajalita vůči režimu mohla ovlivnit celkové hodnocení žáka nebo jeho doporučení při přijímacím řízení na střední školu.
Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech se totiž při výběru uchazečů zohledňoval nejen prospěch, ale i takzvaný kádrový profil rodiny a politická spolehlivost. Pro děti disidentů nebo lidí, kteří nebyli režimu po chuti, tak ani samé jedničky nemusely znamenat otevřené dveře na vysněnou školu.
Učitelky si domů nosily hlavně bonboniéry
Poslední školní den byl za socialismu velká sláva. Ve třídách často visely naaranžované květiny, nechyběly projevy třídních učitelů a někde ani recitace nebo krátký kulturní program. Zvlášť na prvním stupni si děti odnášely kromě vysvědčení také pochvalné diplomy, knížky nebo odměny za sběr papíru, kaštanů či léčivých bylin. Socialistická škola totiž kladla velký důraz na pracovní činnost a kolektivní soutěže, takže ocenění nezískávali jen nejlepší studenti, ale také nejaktivnější sběrači druhotných surovin.
Pochopitelně by se vysvědčení neobešlo bez dárků pro soudružky učitelky. Dnes si pedagožky domů odnáší dárkové poukazy, luxusní kosmetické balíčky nebo třída společně zaplatí wellness pobyt. V minulosti to ale bylo jinak.
Většina rodičů na nic podobného neměla peníze a vlastně by to ani nepůsobilo vhodně. Nejčastějším poděkováním tak byla kytice, často gladioly, karafiáty nebo růže ze zahrádky. Velkou klasikou byly také bonboniéry, čokolády, káva nebo láhev kvalitnějšího alkoholu pro pana učitele. Pokud měl někdo přístup k nedostatkovému zboží z Tuzexu nebo pracoval v podniku, kde se daly sehnat zajímavější věci, mohl přinést něco výjimečnějšího. Ve většině případů ale šlo spíš o symbolické gesto.
Za špatné známky následoval trest
Také rodiče přistupovali k vysvědčení trochu jinak. Samozřejmě existovaly odměny za jedničky i zákazy za horší známky, protože byla výchova většinou výrazně přísnější. Pokud dítě přineslo čtyřku nebo dokonce pětku, často následoval nepříjemný rozhovor doma a někdy také zákaz letních radovánek. Mnozí pamětníci dodnes vzpomínají, že cesta s vysvědčením domů byla delší než obvykle, a to hlavně když se v něm objevila známka, kterou rodiče rozhodně nečekali.
Na druhou stranu nebylo výjimkou, že děti dostaly za pěkné vysvědčení drobnou odměnu. Nemusela to být nová elektronika ani drahé zážitky. Často stačila zmrzlina, návštěva cukrárny, nová knížka nebo slib, že o prázdninách pojedou na pionýrský tábor či k babičce na venkov.
Na vysvědčení se tehdy dívalo také mnohem praktičtěji. Nebylo neobvyklé, že si ho rodiče pečlivě ukládali do šuplíku společně s rodným listem nebo občanským průkazem. Jednak proto, že šlo o důležitý dokument, ale také proto, že mohlo být potřeba při dalším studiu nebo nástupu do zaměstnání. Dnes se vysvědčení často po několika dnech založí do desek a už se na něj nikdy nikdo nepodívá.
Zdroje:
