Článek
Pan doktor byl za socialismu prakticky bůh. Ve společnosti se těšil velké úctě a co řekl, to bylo svaté. Nestávalo se, že by neukáznění pacienti odporovali, protože odborníkovi zkrátka důvěřovali. Už proto, že dostat se na medicínu nebylo snadné, poskytovalo to lékaři automatickou autoritu.
S doktorem se nesmlouvalo. To, zda dostanete neschopenku, budete hospitalizováni nebo odesláni do předčasného důchodu, bylo zkrátka v jeho kompetenci a nedalo se s tím nic dělat. Pokud jste se ovšem za individuálnější přístup nebyli ochotni nějak revanšovat. Úplatky ve zdravotnictví byly docela běžné. Do ordinací se chodilo s lahví něčeho ostřejšího, bonboniérou nebo dokonce obálkou s penězi. Slušný lékař to pochopitelně odmítl.
Hospitalizace byly za socialismu většinou mnohem delší, než dnes.
Sanitky fungovaly jako taxík pro pacienty
V dnešní době si záchranáři často postesknou, že je lidé volají i v případech, kdy to není tak docela nutné a kapacity poté sotva stačí. Za socialismu to ale fungovalo trochu jinak. Volaly se i k méně závažným případům, pacienty převážely v rámci léčby nebo na vyšetření a bylo úplně samozřejmé, že vás po propuštění z nemocnice bezplatně zavezly až domů,
Návštěvy lékaře přímo u postele nemocného se praktikovaly zcela běžně. Obzvlášť pokud se jednalo o vesnici nebo šlo o dětského pacienta, nebylo nic divného na tom, že se doktor zkrátka dostavil s brašnou v ruce. Pokud se navíc vědělo, kde lékař bydlí, neměl ani chvíli klidu. Zvonili na něj sousedé z širokého okolí, jakmile zrovna něco potřebovali.
V nemocnici jste mohli ležet dlouhé týdny
Také s hospitalizací to bylo jinak. Dnes není neobvyklé, že je do domácího ošetřování propuštěn člověk, který se ještě necítí úplně ve své kůži, aby zbytečně neblokoval kapacitu zdravotnického zařízení pro závažnější případy. Za minulého režimu ale bývaly pobyty zpravidla dlouhé. Pokud si stav nemocného vyžadoval delší léčbu, mohla se hospitalizace táhnout celé týdny a pokud to bylo možné, mohl pacient dostat propustku na víkend nebo na svátky. Poležet si dlouhé měsíce jste si docela dobře mohli třeba jen s trochu komplikovanější zlomeninou.
Návštěvní hodiny byly zákon a bylo nutné je striktně dodržovat. Obzvlášť nepříjemné to bylo v případě dětí, které rodiče mohli pouze ve vymezeném čase navštívit. Nebylo možné, aby byl rodinný příslušník hospitalizovaný s malým marodem. Na druhou stranu, o všechny bylo dobře postaráno, a to včetně stravy, léků a všeho, co vám mohlo pomoci na cestě za uzdravením.
Zubař dorazil za dětmi až do školy
Nelze ale určitě říct, že ve vztahu k dětem by zdravotnictví fungovalo špatně. Rovnou do školy pravidelně docházel zubař a velmi často školy organizovaly také povinná očkování, kam soudružky učitelky své žáky dovedly. V mateřských školách se rozdávaly speciální potravinové doplňky, jako například fluoridové tablety pro zdravé zuby.
Neexistovalo, aby žáci přišli do výuky nemocní. Jakmile někdo jen trochu zakašlal nebo dostal rýmu, volalo se rodičům, aby si potomka vyzvedli. V takovém případě mohl jeden z rodičů být uvolněný ze zaměstnání na paragraf, případně ho zastoupili prarodiče.
O tom, že antibiotika mohou mít nežádoucí účinky a kvůli jejich nadužívání může docházet k rezistenci, nikdo příliš nepřemýšlel. Proto se předepisovala ve velkém, ať už vám bylo cokoliv. Mnohdy šlo dokonce pouze o preventivní opatření. Pouze opravdu poctivý doktor nejprve provedl takzvanou sedimentaci, aby zjistil, zda jsou antibiotika skutečně nutná. Totéž se opakovalo, když přišel pacient po skončení léčby na kontrolu. To dnes už též není běžné - kontroly většinou neprobíhají, pokud již nemocný nemá další obtíže.
Zdroje:
