Článek
Zvlášť starší generace říkají, že dnes je život mnohem náročnější než za socialismu. Jako jeden z příkladů uvádí fakt, že tenkrát neexistovalo bezdomovectví a na ulici zkrátka nikdo neskončil.
Skutečně nebylo běžné, aby lidé spali například na lavičkách, pod mosty nebo na nádražích, jako vídáme dnes. Bezdomovci za socialismu ale pochopitelně existovali. Jen se jim tak neříkalo a kromě toho si stát dal záležet na tom, aby nebyli vidět.
Každá doba měla své bezdomovce a chudinu.
Práce byla povinnost, ne možnost
Jedním ze základních pilířů socialistického Československa byla téměř stoprocentní zaměstnanost. Mít práci byla samozřejmost a navíc dokonce přímo občanská povinnost, jejíž neplnění mohlo mít nepříjemné důsledky.
Člověk, který dlouhodobě nepracoval a nedokázal svou situaci věrohodně vysvětlit, mohl být totiž obviněn z takzvaného příživnictví. Trestní zákon postihoval osoby, které se podle tehdejšího výkladu „vyhýbaly poctivé práci“ a živily se na úkor společnosti. Zajímavostí je, že tento trestný čin se v zákoníku objevoval až do roku 1990.
Ve výsledku to znamenalo, že lidé bez zaměstnání byli pod mnohem větším tlakem než dnes. Pokud někdo přišel o práci, očekávalo se, že si velmi rychle najde jinou. Dlouhodobá nezaměstnanost oficiálně prakticky neexistovala. Je proto pochopitelné, že skončit na ulici se téměř nikomu nepodařilo.
Potulka byla podezřelá
Pokud už se nějací lidé s neuspořádaným životním stylem objevili, většinou přespávali na ubytovnách, v chátrajících domech, u příbuzných nebo přátel. Někteří střídali krátkodobé práce a různá provizorní ubytování, jiní skončili ve výkonu trestu nebo v psychiatrických léčebnách.
Stát měl navíc mnohem větší možnosti zasahovat do života jednotlivce než dnes. Pokud někdo dlouhodobě nepracoval, potuloval se nebo narušoval veřejný pořádek, mohl se velmi rychle dostat do hledáčku tehdejší Veřejné bezpečnosti. Výsledkem bylo, že lidé na okraji společnosti z veřejného prostoru často mizeli.
Na rozdíl od dnešní doby nebylo běžné potkat například na Hlavním nádraží člověka s několika taškami, který tam přespává celé týdny. Řada těch, které bychom dnes označili za nepřizpůsobivé nebo sociálně slabé, žila v podnikových ubytovnách, svobodárnách nebo provizorních podmínkách.
Statistiky jsou nepřesné
Bohužel dodnes s jistotou nevíme, kolik lidí bez domova za socialismu skutečně žilo. Stát si totiž žádnou podrobnou evidenci nevedl a naopak se snažil tvářit, že nic takového se vůbec neděje.
Komunistická propaganda totiž stavěla na představě společnosti, která odstranila nezaměstnanost, chudobu i sociální vyloučení. Přiznat existenci lidí bez domova by proto znamenalo připustit, že systém nefunguje tak dokonale, jak se tváří.
Dochované archivní materiály ale podle historiků potvrzují, že lidé bez stálého bydlení, tuláci nebo osoby označované za příživníky byli běžnou součástí tehdejší společnosti. Veřejně se o nich ale nemluvilo.
Zdroje:
