Článek
Zabijačky v minulém století patřily k venkovu úplně stejně, jako například velikonoční koleda. Šlo o velkou událost, na kterou se lidé připravovali dlouhou dobu. Vykrmit prase totiž trvalo klidně celý rok. Odměnou byla zásoba masa, která se především v zimě opravdu hodila.
Jak to vlastně probíhalo, si už mladší generace pravděpodobně nepamatují. Ti, kdo něco podobného u babičky zažili, to ale jistě mají dodnes v živé paměti. Většinou se začínalo hned brzy ráno a sešli se všichni sousedé. Výjev kvičícího prasete, které bylo střeleno do čela, mnoho z nás ještě dlouho poté nemohlo dostat z hlavy.
Následovalo spaření a čištění masa, které řezník ihned poté rozboural a vytřídil na jednotlivé části podle toho, k čemu byly určené. Kýty a pečeně se využívaly pro slavnostní obědy, boky se obyčejně vyudily a vnitřnosti posloužily jako základ pro jitrnice a jelita.
V řadě případů se rovnou po porážce prasete na dvoře ve velkém kotli vařila polévka. Ta se míchala obrovskou vařečkou a kromě zeleniny v ní mnohdy plaval například prasečí rypák nebo ucho.
Kdo měl ruce a nohy, pomáhal
Z dnešního pohledu to může působit trochu zvláštně, ale kromě praktické funkce byla zabijačka také společenská událost. Sešlo se mnoho lidí, kteří se všichni podíleli na zpracovávání masa a za odměnu si domů mohli odnést výslužku. U práce si všichni popovídali a měli dostatek času probrat všechno, co se v poslední době na vsi odehrálo.
Zapojily se zpravidla také děti. Mohly pomáhat třeba s vařením polévky, často ale jen tak pobíhaly kolem, pozorovaly dospělé při práci a i když vypomohly třeba jen málo, cítily se jako součást vesnické komunity.
Za socialismu bylo běžné, že se přebytky prodávaly sousedům a známým, darovaly kolegům, vyměnily za jiné suroviny a často posloužily také jako forma úplatku. Drobný prodej mezi lidmi byl běžný, i když nebyl úplně legální. Stát ale nad něčím podobným obvykle přimhouřil obě oči a dokud nešlo rovnou o velkovýrobu, nikdo to neřešil.
Dnešní zákony zabijačky komplikují
Po revoluci se ale situace značně změnila, stejně jako zákony, které se vztahují také na zabijačky. V roce 1999 vstoupil v platnost veterinární zákon, který stanovuje pravidla pro to, kdo smí porážku provádět a k čemu se maso smí používat.
V minulosti byla pravidla více obecná a kontrola sice oficiálně existovala, její provedení ale bylo velmi benevolentní, zvlášť mimo velká města. Dnes jsou formální pravidla mnohem přísnější, například už není možné používat maso ze zvířete, poraženého v domácím prostředí, k ničemu jinému, než vlastní spotřebě. Prodej mezi sousedy je tak v podstatě nelegální a mohl by představovat problém.
V případě některých zvířat také musí maso projít odbornou kontrolou, která určí, zda je ho možné bezpečně konzumovat. To se týká nejen domácích prasat, ale také divočáků. Zvířata je také nutné evidovat, hlídat hygienické zásady při chovu a dále při zpracovávání masa.
Nedodržení pravidel se může nehezky nevyplatit. Každý, kdo by se toho dopustil, se totiž vystavuje riziku pokuty. Platí to zejména v případech nezákonného prodeje, který může být považovaný za nezákonné uvádění potravin na trh, dále porušení veterinárních povinností nebo chybějící evidenci chovaného zvířete. Pokuty se přitom mohou vyšplhat až na desítky tisíc korun.
Zdroje:
