Článek
V zemi ohně a ledu jsme byli již potřetí. A to proto, že nejsme fanoušky cestování takříkajíc jenom proto, aby se cestovalo, ale více inklinujeme k hlubšímu zkoumání míst, která jsme si oblíbili. Osobně mně třeba přijde mnohem lepší vybrat si nějakou lokalitu, která člověka velice láká, a poté ji prozkoumat, ideálně se do ní i vracet a na oplátku také něco předat.
Tedy například naučit se základní fráze, koupit si něco hezkého od národních obchodníků, chovat se uctivě a slušně nejen k jejich přírodě a pak třeba i ochutnat nějaký ten místní pokrm.
A k ochutnání jednoho obzvláštně bizarního jsme se odhodlali právě na Islandu.
Podivná národní jídla
Islandská kuchyně je samozřejmě historicky spjata s oblibou ryb, jelikož ty byly hlavním artiklem přežití na nehostinném ostrově. Kromě menších ryb si tento severský národ bohužel v minulosti oblíbil také velrybí nebo žraločí maso. A protože ryb je kolem ostrova dost a dost, Islanďaně rybí maso připravují v různých podobách. Kromě sušení mají velkou zkušenost také s fermentací. Zlí jazykové by u sousloví „fermentované maso“ použili spíše slovo „zkažené“, ale to je na vkusu každého.
Já v se v tuto chvíli nepřikláním zatím na žádnou stranu barikády, po ochutnání tradičního pokrmu jménem „hakárl“ možná ale svoji volbu přehodnotím.
Hakárl: Smradlavý žralok ze země
Pojďme si teď tento „klenot“ severské kuchyně blížeji představit. Hakárl, neboli žralok, celým názvem by se dalo spíše říci kæstur hákarl, tedy nakládaný žralok, je islandská pochutina, která se podává jakožto národní jídlo. Většinou jej můžete ochutnávat v podobě malých kostiček masa, které se napichují na parátko. Ne každý ale jeho ochutnání dobře snáší. Celý zážitek totiž provází kromě extrémní chuti také (a to zejména) extrémní zápach. Na lákavosti jídlu nepřidá ani to, že se vyrábí z původně jedovatého žraloka, jehož maso svůj jed fermentací ztrácí.
Už toto člověku, pokud to od místních zaslechne, důvěru v oblíbenou lahůdku nijak nepřivodí. Jedovatý žralok už není jedovatý, neboť se jedu zbavil fermentací… no budiž.
První setkání s nakládaným žralokem
Neholduji nijak podivným jídlům, velrybu, to nádherné obrovské zvíře, které by člověk bez pomoci technologie ani neměl šanci ulovit, bych v životě nepozřel, obecně se masu jak z etických, zdravotních tak mnoha jiných důvodů snažím vyhýbat. Co se ale týče nakládaného žraloka, nějak mě celá ta skutečnost, přiznávám, začala zajímat.
Jedním z hlavních důvodů byl fakt, že skupina přátel nakládaného žraloka na konec výletu vzala a přivezla maso hakárl do Česka, kde se k jeho konzumaci odhodlal větší počet lidí.
A jak to tak známe, tlak skupiny někdy udělá svoje.
To, že se hakárl, tedy nakládaného žraloka rozhodnete ochutnat, neznamená, že ho nakonec skutečně ochutnáte.
Bylo tedy rozhodnuto, hakárl se pokusím zkusit ochutnat také. Tento popis je myslím přesný, protože to, že se rozhodnete nakládaného žraloka ochutnat, ještě vůbec neznamená, že ho v tu osudnou chvíli skutečně pozřete.
Jde se na to, teď už nemohu couvnout
První, co vás po otevření obalu okamžitě zaujme, až praští přes nos, je skutečně otřesný odér. Někteří to připodobňují ke smradlavému sýru, jiní známí se nebáli přirovnání k ne úplně čistým, řekněme čtvrtý den nemytým, festivalovým záchodům. Po tom, co jsme přišli na řadu, skutečně není třeba troškařit, smrad to byl neskutečný. Později většina účastníků ochutnávání pochopila, že bude dokonce lepší před pozřením spíše nedýchat. Jinak by se také mohlo stát, že se k ochutnání už ani neodhodláme.
Osudná chvíle se ale blížila. Bylo mi jasné, že tento zážitek si já nechci nechat ujít.
Jali jsme se tedy přiblížit se (zatím pouze) k párátkům, a přemýšleli nad tím, jak velké sousto bude ještě pro náš žaludek a mozek snesitelné, a jaké už nikoli. A zda vůbec existuje nějaká hranice, kterou nám naše tělo povolí? Je vůbec nějaké minimální množství hakárlu, které je pro český žaludek stravitelné? Dozvíme se za chvíli.
Intenzita národního pokrmu k nám pronikala s neochromitelnou pravidelností.
Nakonec jsme se rozhodli pro menší část nakládaného žraloka, přestože jsme se totiž zkoušeli nedýchat, intenzita národního pokrmu k nám pronikala s neochromitelnou pravidelností. A odvaha ubývala.
Konec přemýšlení. Vkládáme malou část kostky masa do úst…
Co teď? Někomu se zkřivila ústa. Smích vystřídal lehký úděs a šok. Konzistence podivná, něco jako chudák tuhá chobotnice, nebo žampion, smrad se najednou přesunul do úst. Většina konzumaci zvládla, byli ale i tací, kteří kostku raději okamžitě vyplivli a zapili. Nedivím se. Každý měl co dělat, aby se národního jídla nezbavil jinak, než chtěl. A chuť? Překvapivě mnohem mírnější, než ten otřesný zápach, který se snad zapsal i do okolních stěn. Přirovnat by se dala možná k mnohem silnějším olomouckým tvarůžkům, pokud tedy nejste milovník například těch (a já jsem), ochutnávat hakárl, bych rozhodně nedoporučil.
Mohl by to pro vás být zážitek jak z jiného světa.
Pro ostatní je nutno říct, že to není až taková hrůza, jaká se na první pohled zdá. Rozhodně je ale třeba zvážit, zda si na to troufáte. A potom hodně nedýchat. I my totiž měli kvůli pár nadechnutí omračujících „žraločích výparů“ pár momentů, kdy jsme zvažovali, zda naše rozhodnutí nebylo unáhlené.
Příště každopádně spíše zabrousím do nějakých klidnější islandských jídelních vod typu jogurt skyr nebo třeba mezinárodní oblíbený fast food typu pizza nebo hranolky.
Člověk totiž skutečně nemusí mít (teď už to vím) vše.
Zdroj:
Bohužel vlastní zkušenost:)
