Článek
Muž znásilnil svou spolubydlící poté, co u ní přivodil stav bezbrannosti. Žena otěhotněla a musela poté podstoupit potrat. Už výčet těchto skutečností by měl stačit k tomu, aby bylo rozhodnutí soudu nekompromisní. Bohužel soudce rozhodl opět podmínkou, protože prý, jak vypověděl předseda senátu Jan Kasal: „Poškozená má totiž zvýšenou frustrační toleranci a s následky jednání obžalovaného se dokázala vyrovnat.“
Tak znovu - podmínka byla udělena proto, že žena má zvýšenou frustrační toleranci.
Poškozená má zvýšenou frustrační toleranci a s následky jednání obžalovaného se dokázala vyrovnat.
Tak to je krása. Takže pokud se s tím, že mě někdo znásilní, vyrovnám, tak v podstatě není důležité, že mě někdo znásilnil. Nezáleží na trestném činu jako takovém, prostě se stalo. Zároveň teda nesmím být odolnou obětí, která se s tím vyrovná, protože moje vyrovnanost hraje v rozsudku soudu roli. A nebo mohu být odolnou obětí, ale pak tedy nemusím ani nic nahlásit na policii, protože pachatel stejně odejde s podmínkou. Protože já se s tím dobře vyrovnávám.
Dává to smysl? Ani náhodou.
Co říká nová redefinice znásilnění
Co se týče právní podoby trestného činu znásilnění, do minulého roku bylo třeba, aby by přítomný prvek násilí. Díky anzažovanosti občanů a samozřejmě i zákonodárcům, kteří je vyslyšeli, nakonec došlo k redefinici a trestní zákoník se rozšířil. V tuto chvíli je znásilněním i situace, kdy sice nebylo použito násilí, ale pachatel využil tzv. bezbrannosti oběti. To znamená, že zneužije například spánku, silné opilosti, nízkého/vysokého věku osoby a nebo - a to je důležité - tzv. zamrznutí vlivem šoku. Jestliže útočník na oběti vykoná jiné sexuální aktivity bez penetrace, jedná se poté o nový trestný čin a to tzv. sexuální útok.
V tomto konkrétním případě šlo o zneužití bezbrannosti osoby po podání stimulující látky. A díky nové redefinici znásilnění už opravdu není možné pochybovat, co je a co není znásilnění, co je a co není sexuální útok, a jak k tomu či onomu jako soudce nahlížet.
I tak to ale, zdá se, zatím nestačí a vypadá to, jako když soud novou definici nerespektuje.
Proč oběti trestný čin nehlásí
Bohužel se proto nemůžeme divit, že oběti sexuálních trestných činů, ženy i muži, znásilnění a sexuální útoky nenahlásí. Na policii se totiž dle výzkumů jde svěřit jen 3-8 % obětí. Kromě pocitu, že jim nikdo nebude věřit se pak přidá i pocit, že to přece nemá smysl. Člověk se jen vystaví obludnému procesu, kde na konci pachatel může dostat třeba i jenom podmínku. Proč to oběti nenahlásily popisuje rozsáhlý výzkum. Konkrétně mimo jiné proto, že:
- „Myslela jsem, že je to moje povinnost.“
- „Přátelé se tomu smáli.“
- „Byl populární v kolektivu.“
- „Bála jsem se.“
Nemá jít o vyrovnanost oběti, ale o čin jako takový
Musí být žena viditelně zdeptaná a traumatizovaná, aby si zasloužila spravedlnost?
Jak se na Instagramu dobře ptají @duo_docentky: „Musí být žena viditelně zdeptaná a traumatizovaná, aby si zasloužila spravedlnost?“ Celé to totiž skutečně působí tak, jako že pokud člověk znásilní někoho, kdo se s tím nakonec vyrovná a nemá omezující psychické následky, projde mu to. A takový přístup k obětem bychom asi v Česku přece jen pěstovat nechtěli. Nebo?
Pěstujme dobrý přístup my všichni ostatní
Přestože soudy k nám tímto rozhodnutím vysílají vzkaz, že odolnost obětí má vliv na jeho rozhodnutí, my ho v žádném případě nemusíme přijmout. Síla obětí totiž nijak nesouvisí se spravedlností, kterou si zaslouží.
Mluvme tedy o všech případech, které nás trápí, stůjme za obětmi sexuálního násilí, odsuzujme viktimizování obětí a hlavně - nenechme se.
Nenechme se přesvědčit, že podmínka za znásilnění je normální.
Zdroj:
