Článek
Tereza Matějčková se v knize Bůh je mrtev, nic není dovoleno v kapitole o dialogu zamýšlí nad uměním dobrého rozhovoru. Říká k tomu:
Prý se objevuje umění dialogu. To stojí v základu kultury a umí-li se to, je to skutečně mistrovský kousek: Člověk vedoucí rozpravu potlačuje touhu nad druhým vyniknout.
A mistrovský kousek to bezesporu je. Většina z nás totiž někdy neposlouchá se záměrem porozumět. Posloucháme se záměrem odpovědět. Ano, každý neseme vinu, a rozčarování z rozhovoru je pak rychlejší, než se zdá. A trvá. Může se přelít do nespokojenosti s daným člověkem, snahou napříště se mu vyhnout, ale také může vyústit v postupnou proměnu nálady ve společnosti. Ale o tom zase jindy.
Zloděj příběhu zasahuje
Skoro všichni máme někoho takového ve svém okolí. Někdy jsme to dokonce i my sami. Čekáme, až domluvíš, abychom okamžitě mohli reagovat. Ne na to, co říkáš ty, ale na to, co během tvého sdělení napadlo nás (a to je ještě ta lepší verze). Každý zná někoho, kdo umí všechno vztáhnout k sobě. K jeho zážitku. K jeho životě. Přece to taky zažil, proč by nám to neřekl hned? Tenhle únos příběhu je klasika a upřímně nemyslím, že by si takovou situaci někdo užil. Přitom stačí dát sám sebe stranou.
Umění dialogu? Upozadit sebe sama
Umění dialogu tkví v tom, že diskutující se v upozadění střídají. Vedou společnou debatu tak, že oboustranný zájem je hmatatelný, netříští se o žádnou z postav. Dialog totiž nemůže fungovat tak, že jeden vydá energii a druhý ji vezme, překroutí a vyplivne rozžvýkanou, přetvořenou, ovšem nikoli k lepšímu. Ale pomačkanou a vkloubenou do jiné reality a zkušenosti. Tedy - té své. Cílem naslouchání není ukázat druhému, že ho poslouchám a mám co k tématu říct, ale že ho slyším. Proto pokaždé, když nás napadne fantastická poznámka, zážitek, který se vztahuje právě k vyřčenému, zapomeňme to.
Když se sejdou vyjednavači
Adam Dolník, mezinárodní vyjednavač a odborník na terorismus se ve své práci setkává s vyhrocenými momenty. Jeho hlavní snahou je pomoci rodinám, jejichž blízcí byli uneseni. Setkává se tak s lidmi, se kterými se opravdu potřebuje domluvit, které potřebuje slyšet. V bravurním rozhovoru Hyde Parku Civilizace popisuje, že lidská komunikace většinou probíhá tak, jeden člověk mluví a druhý přemýšlí, co řekne, až na něj přijde řada. V lepším případě pak počká, až na něj řada přijde, v tom horším ale skáče do řeči. Většině nám potom chybí hloubkové aktivní naslouchání. Takové, kdy nevkládám do rohovoru svoje předpoklady, ale udělám danou konverzaci o tématu sdělujícího. Není divu, že se vyjednavači, zvyklí na vysokou úroveň naslouchání, nejlépe cítí s ostatními vyjednavači.
Když jste mezi ostatními vyjednavači, tak jít poté mezi normální lidi je obrovský skok a vy si strašně uvědomujete, jak jako lidé neumíme komunikovat.
Vyjednávací principy se ale dají využít v každé lidské interakci. V kavárně, s partnery, ve sportovních týmech, v komunikaci s dětmi… O to víc fascinující je, že k dobrému vyjednání a příjemné lidské interakci stačí jen aktivně naslouchat. Samozřejmě, v ideálním světě se strany postupně, ne ale nutně, prohodí.
Jak lépe komunikovat?
Nasnadě je otázka, co si od vyjednavačů vzít do každodenního života. Může člověk vést příjemné dialogy a napojit se díky tomu na kohokoli? Jistě. Jen je nutné mít na prvním místě zájem o druhého a jeho sdělení. Co člověk řeší a jak mu mohu pomoci vyslechnutím? Kolik procent je vyřčených a kolik se toho skrývá v pohybech a mimice? Vhodná otázka může padnout na úrodnou půdu, nesmím ji ovšem v hlavě promýšlet na úkor právě sdělovaného obsahu. Mohu se na něco zeptat. Ne ovšem rigidně a jen proto, abych se zeptal a ukázal, že vím o čem je řeč.
Být schopen klást otázky, které tázajícího činí bezradným, dokonce jej ponižují. A stojí mimo veškéré názory, jelikož jsou hnané hladem po poznání.
Musím odložit své ego, svou zkušenost, která bude vždy jiná, ačkoli se týká stejného tématu. Není třeba čekat na pauzu ve sdělení mluvčího se záměrem zaseknout při takové příležitosti do druhé strany svůj příběh.
Naučte se pár základních pravidel komunikace
Když někdo mluví, koukej se mu do očí. Jednou za čas kývni, aby věděl, že ho vnímáš a že dáváš pozor. Zároveň buď ve střehu, abys mohl pokládat doplňující otázky, které budou svědčit o tvém zájmu. Proč ale zájem nějak konkrétně ukazovat? Není lepší daného člověka prostě jenom vnímat ? Někdy v minulosti se k nám dostalo pár dobře míněných rad. Zkuste je ale nahradit tímto:
1) Najděte motivaci a zvídavost
2) Dejte svoje reakce stranou
3) Naslouchejte
4) Buďte přítomní a vnímejte jen daný rozhovor
5) Nikoho nepřerušujte
Jistě, je riziko, že toho nikomu moc neřeknete a druhý zas naopak bude mít pocit, že vedl ten nejlepší rozhovor v životě, protože byl se zájmem vyslyšen. Ukážete ale směr a hlavně formu, kterou by se diskuze mohla ubírat. Inspirovat někoho má totiž mnohem větší sílu, než někoho motivovat. Vždycky se pak navíc v budoucnu můžete rozhodnout, že s daným člověkem už tak často mluvit nepotřebujete. Ti správní lidé si vás najdou.
Shrnutí? Příště, až vás uprostřed příběhu jiného vypravěče napadne skvělá věc, zkuste ji spolknout. Nereagovat, nezačít popisovat svoji zkušenost, ale prostě jen být přítomní. Nepřipravovat si v hlavě řeč dopředu, vypnout myšlenky směrem k sobě a zkusit si zapamatovat maximální množství věcí, které vám druhá strana sděluje. A hlavně - nikoho nepřerušujte.
Zkuste to a uvidíte. Aktivní naslouchání a komunikace, která je plná nefalšovaného zájmu, má totiž sílu měnit vztahy.
Zdroje:
Kniha Bůh je mrtev, nic není dovoleno - Tereza Matějčková https://www.databazeknih.cz/knihy/buh-je-mrtev-nic-neni-dovoleno-525051
https://www.vyjednavame.cz/team1.html
https://www.youtube.com/watch?v=R1vskiVDwl4
