Článek
Jedno je jasné - pachatel je pachatel, oběť je oběť. Přesto někteří mívají dle komentářů na internetu problém rozpoznat, kdo je kdo. „Proč měla na sobě krátké šaty? Proč šla tmavou uličkou? Proč se nenechala doprovodit?“ Pohyb žen ve veřejném prostoru je různými způsoby omezený. Podléhá mnoha zvyklostem, které pokud nedodrží, je případné ublížení její vina. A v podstatě nikdy si nemůže být jistá tím, že udělala všechno dobře. Pokud si vezme krátkou sukni, je to její vina. Pokud jde ve tmě, je to její vina. Pokud se stane obětí trestného činu a nenahlásí to hned, je to opět její vina.
Je to její vina?
Samozřejmě není. Pojďme si teď ale rozebrat jeden z častých debatních či diskuzních „argumentů“ či chcete-li přímo útoků na oběť, ve znění:
Proč to neohlásila hned? To si na to vzpomněla až po dvaceti letech?
Sexuální násilí je násilí
Na začátek je nutno říct, že sexuální násilí je zásahem do důstojnosti člověka a jako takové ubližuje samotné lidské podstatě. Jako sexuální násilí se označuje takové jednání se sexuáním podtextem, které je nevyžádané a kdy pachatel jedná proti svobodné vůli a proti nesouhlasu oběti. Sexuální násilí, jak jej definuje organizace proFem, může mít podobu znásilnění, osahávání a hlazení proti vůli člověka, nevyžádané líbání, nucení k sexuálním praktikám, zírání a voyerství, sebeuspokojování se na veřejnosti nebo i zasílání expliticních snímků. Někdy je také v diskuzi řeč o tzv. sexualizovaném násilí. To je násilí genderově podmíněné, tedy, zjednodušeně řečeno - někdo někomu ubližuje proto, kým je.
A protože má pocit, že si to může dovolit.
Strach, stud, zpochybňování, podmínky
V případě, že člověk sexuální násilí zažije, se kolem něho roztočí kolotoč myšlenek a očekávání společnosti. Oběť by měla být tzv. ideální, tedy dle mínění některých ideálně slabá, skoro až bezbranná, zároveň ale silná dost na to, aby šla čin ohlásit okamžitě. Pak by měla být mladá, hezká, čímž dle některých pak ale navíc „provokovala“, přitom i kdyby se člověk procházel po městě nahý, nikdo nemá právo na to, na něj jakkoli sexuálně útočit.
I kdyby člověk vešel do pokoje nahý, nedává to nikomu právo se na něj vrhnout.
Kromě toho, že společnost má určitá očekávání, pracuje se také s kontextem situace a oběti. Jak ukazuje web procjsmetonenahlasili.org, lidé se zdráhají sexuální násilí nahlásit z mnoha důvodů. Jedním z nich je strach, že by jim nikdo neuvěřil, sebeobviňování na základě předsudků, zdánlivě morální, věková, profesní či jiná převaha pachatele, a pocit, že nemá šanci něco s nastálou situací udělat. Dalším důvodem bývá i to, že si oběť dostatečně kvůli nízkému věku popřípadě jinému kontextu ani neuvědomuje, nakolik škodlivé a závažné jednání vůči ní pachatel vykonal, případně se může jednat o sexuální násilí v rodině, kdy oběť nechce narušit soudržnost případně se svěří, ale nepřijde přijetí, ale obviňování.
Sama Policie České republiky popisuje, že kromě časté fyzické újmy oběti prožívají i zásadní psychickou újmu, která je pro ně velice traumatizující. V reakci na to mohou prožívat všechny představitelné emoce a pocity jako jsou: „vztek, šok, strach, pocit ponížení, stud, pocity bezmoci a bezradnosti, změny nálad a zvýšená podrážděnost …“ A v některých případech se projevy mohou rozvinout až v tzv. posttraumatickou stresovou poruchu.“ Situaci nepomáhá ani to, že pachatelé sexuálních trestných činů odchází velice často s podmínkami, popřípadě se ještě dnes mohou oběti u soudu setkat se soudci, kteří druhotně zraňují oběti.
Oběti činy nahlašují i po několika letech
Tohle všechno a mnoho dalších mýtů, o kterých hovoří například i organizace Bílý kruh bezpečí, může být a často je důvodem, proč oběti nejen sexualizované trestné činy nenahlašují okamžitě. Někteří přeživší se pak k takovému kroku rozhodnou proto, aby ochránili další potenciální oběti, jiní zase takovou skutečnost na mnoho let z důvodu traumatu plně vytěsní a uvědomí si závážnost jednání pachatele až po letech. Není to ale jejich chyba a každý má právo na zpracování svých emocí v takovém časovém prostoru, jaký potřebuje.
Nová definice chrání, ale musí se vymáhat
Dobrá zpráva v těchto těžkých statistikách je, že se již o problému mluví a lidé své pohledy a hluboce zakořeněné předsudky o tom, jak vypadá oběť, co má a nemá dělat, postupně společně přeměňují. Čeští zákonodárci i díky tomu přijali v roce 2024 redefinici znásilnění, kdy skutečně ne znamená ne. V tuto chvíli je tedy za znásilnění považován nesouhlasný pohlavní styk. Konkrétní definice zní:
- Za znásilnění bude považována každá soulož, anální nebo orální styk (nebo srovnatelné praktiky), s nimiž jeden z účastníků nebude souhlasit a tento nesouhlas jakkoli srozumitelně projeví navenek (slovně, pláčem, fyzickým odporem aj.).
- Pokud je toho oběť schopna, má jakkoliv projevit svůj nesouhlas se sexuálním aktem.
- Má se za to, že normální člověk standardně dokáže dát nesouhlas najevo, ať již verbálně nebo neverbálně (gestem, zaujetím obranné pozice, pláčem). Není-li toho schopen, uplatní se koncept zneužití bezbrannosti.
Je nutné totiž zmínit, že mnoho obětí (dokonce až 70 %) zažívá tzv. zamrznutí, kdy nejsou kvůli šoku schopny reagovat nijak. Budiž to přípomínkou pro všechny, i v páru, že pokud si člověk není během sexuální aktivity jistý, že si ji ten druhý užívá, vždy je fajn se zeptat, zda je druhému v danou chvíli dobře.
Protože odpovědnost za násilí nese vždy osoba, která se ho dopustila a pokračovala v aktivitě i přes nesouhlas druhého.
Zdroje:
