Hlavní obsah
Názory a úvahy

Okupace v 68 a česká povaha. Jak přetvořit trauma k hrdé odpovědnosti vůči Ukrajině

Foto: Pixabay

Smutné výročí okupace Československa připomíná bolestnou zkušenost se ztrátou svobody. Dnes ale v nesvobodě nežijeme, proto bychom se měli snažit pomáhat těm, kteří o svou svobodu bojují nyní.

Článek

Není třeba se pranýřovat za všechny chyby. Budoucnost začíná nyní a všichni máme možnost ji vylepšit. Musíme se ale pro tento postoj vědomě rozhodnout a uvědomit si, že nejsme v pozici oběti na prvním místě.

Tento týden si připomínáme výročí Okupace Československa sovětskými vojsky. V noci 20. srpna 1968 vstoupily do Československa armády varšavské smlouvy, čímž začalo období normalizace. Tedy strachu, potlačování demokratických reforem, perzekuce politické opozice, cenzury a obecně tvrdé obnovení nesvobody, které nám velice ublížilo.

Sověti tehdy nám Čechům násilně ukončili možnost vdechovat svobodu, kterou české zemi před okupací přinášelo opatrnými doušky tzv. Pražské jaro. Bohužel se v nás kvůli normalizaci zažral strach, nedůvěra a pocity křivdy. Samozřejmě nikoli bezdůvodně. Někteří se s nimi snaží poctivě vyrovnat dodnes, jiní se stále chovají tak, jakoby jim někdo ubližoval. I proto je někdy tolik zvláštní, když překročíme české hranice směrem do jakékoli západnější země, a najednou cítíme trochu klidu, bezpečí a absenci takové zvláštní útočnosti.

Vždyť jsme jinak úplně stejní, tak proč v sobě tolik cítíme handicap? Nemám nám to ale za zlé, každý se musíme vyrovnat se zažranými roky socialismu tak, jak nejlépe umíme a vím, že všichni děláme, co je pro nás v danou chvíli možné.

Pojďme žít sebevědoměji, nejsme oběti

Často si ale říkám, že máme jako národ na to, se v tomhle podstatněji vylepšit. Jsme skvělá země, jejíž ekonomické výhledy se zlepšují, a z postkomunistických zemí si tak skutečně vedeme ne úplně špatně.

A to přesto, že se nás někteří političtí představitelé snaží přesvědčit o opaku.

Současné výročí útlaku a nesvobody, který nám tehdy sovětský svaz dávkoval pod záminkou ochrany, bychom tak měli využít velmi moudře. My už nejsme ti chudáci, kteří musí trpět. Nejsme ti chudáci, kteří musí přijmout osud, jenž nám ostatní vnutili. Můžeme se rozhodnout jinak. Máme silnou zemi, daří se nám a mohli bychom přijmout trochu více sebevědomí, hrdostí a radosti z toho, že nyní můžeme žít jinak. Jistě, minulost nás stále trochu stahuje zpátky a vývoj naší země je poznamenaný a zastavený dlouhými léty nesvobody.

Nebuďme nabubřelí, buďme hrdí, sebevědomí a nápomocní.

Nyní ale v nesvobodě nežijeme. A měli bychom využít všechny naše demokratické možnosti k tomu, abychom v ní do budoucna znovu nikdy nežili. A jak toho docílit? Především posílením naší vlastní hrdosti a sounáležitosti. Tu můžeme mimo jiné podpořit i tak, že se postavíme za oběti aktuálních konfliktů. Využijme svůj hlas na obranu těch, kdo teď takové štěstí nemají. A nenechme se zmást, i my sami někdy v budoucnosti můžeme potřebovat záchrannou síť.

Starý sovětský svaz stále nemíří k míru

V posledních dnech se konají zásadní rozhovory o vývoji Ruské agrese a budoucnosti Evropy. Evropská delegace dorazila do Washingtonu za Donaldem Trumpem, předtím se potkal dokonce Trump s ruským diktátorem Vladimirem Putinem. Pro mnohé z nás není překvapením, že ve chvíli, kdy jednání probíhala, se ruský agresor nezdráhal dál útočit na ukrajinská města a zabíjet ukrajinské občany. Pokud má někdo stále pocit, že jde Putinovi o mír, všechny tyto události ho musí přesvědčit o opaku.

To, že Česká republika je zasažena „pouze“ hybridní válkou, která se nás snaží nalomit, rozhodit a rozeštvat, je zatím mírnější verze opravdových náletů dronů a bomb shazovaných na Ukrajinu. Byť i informační válka je samozřejmě součástí války konvenční.

Pomáhejme Ukrajině, jak jen to půjde

Kdo je nyní obětí zrůdného režimu, který neumí nic jiného, než pohlcovat státy kolem sebe, víme velice dobře. Velice dobře si taky můžeme díky aktuálnímu výročí a mnoha připomínkovým akcím připomenout, jaké to je, když v tom všem zůstaneme sami. Když nás přijde „zachraňovat“ armáda, kterou nikdo nepozval. A jak dlouho potom sloupáváme ze své identity nánosy, jež nás tolik ovlivnily.

Vždy můžeme volit jednodušší cestu naříkání a stěžování si. Proč ale nezkusit trochu víc složitější směr a podpořit zemi, které náš minulý agresor ubližuje nyní.

Pojďme proto v tyto dny na pomoc oběti. Tím, že pošleme peníze Ukrajině a vykročíme ze svého stínu smutné země, které ostatní ublížili, si můžeme vzít po kouskách zpátky hrdost, o kterou v rámci Evropy, ale i světa, myslím, tolik stojíme. Srpen 1968 nám sice ukázal, jak snadno se dá svoboda ztratit a jak dlouho trvá si ji po kouskách poskládat zpět. Naše země už ale není bezmocnou obětí a můžeme volit jinou cestu –takovou, která je plná solidarity s těmi, kteří nám naši minulost a příklon „slovanského ochránce“ bolestně připomínají a kteří naši pomoc potřebují nyní enormním způsobem.

Vezměme tedy do jedné ruky hrdost, do druhé sounáležitost a přispějme třeba na https://www.zbraneproukrajinu.cz/ nebo přímo na sbírku s názvem 21 dronů za 21. srpen. Nezapomeňme.: https://www.darujme.cz/vyzva/1204980

Naše trauma a zkušenost přetavené do akceschopnosti může dát Ukrajincům možnost bránit se útočníkovi, který se dle mého názoru zatím rozhodně nehodlá vzdát.

Zdroje:

https://www.myjsmetonevzdali.cz/temata/prazske-jaro-a-okupace/prazske-jaro/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz