Článek
Po parlamentních a teď už i prezidentských volbách na Slovensku se mnozí Češi dmou pýchou. Posíláme lítostivé zprávy a pohledy směrem k našim východním sousedům, a - ruku na srdce - někdy je v tom krom lítosti i určitá míra nadřazenosti. Zdá se, že nám v tom horečném hodnocení výsledků voleb na Slovensku chybí dávka pokory.
Zapomněli jsme na dvakrát Zemana a dvakrát Babiše
Ano, naposled vyhrálo SPOLU a ano, vyhrál i Petr Pavel. O (ne)kvalitách jednoho nebo druhého bychom se mohli bavit, zkusme se teď ale zamyslet nad tím, co se v české kotlině dělo předtím. Nejen, že jsme si několikrát zvolili mstivého muže nakloněného ruským silám, ale stejně tak jsme se nezdráhali znovu povolat na pomoc Andreje Babiše, člověka, který je soudem stvrzený jako někdejší agent StB. A, nalijme si čistého vína, dodnes jsme se s ním nijak nevypořádali.
V pozorování volebních výsledků na Slovensku chybí Čechům pokora.
Tahouni (ne)důvěry v Česku
Minulost by však nebyla to nejhorší, pokud bychom za ní udělali tlustou čáru. Rozhodně se o to snažíme, ta naše čára je ale lehce rozvlněná, dalo by se dokonce říct - čárkovaná, s vysokou mírou prostupnosti v určitých tématech. Stačí se podívat na nejnovější průzkum důvěry českých občanů v jednotlivé politiky, který byl nedávno zveřejněn Centrem pro výzkum veřejného mínění (CVVM).
Jak je to s důvěrou? Petr Pavel má 54 %, Andrej Babiš 46 % a Tomio Okamura 40 % důvěry české společnosti. Nedůvěra lidí v politiky je pak u Petra Fialy 79 %, Markéty Pekarové Adamové 73 % a Mariana Jurečky 70 %. To, zda se tomu divíme, nebo ne, nechme na jindy. Ukazuje to ale na poměrně jednoduchou věc - potřeba vysílání slov nepochopení a odsouzení směrem ke slovenské politice nemá poctivé základy.
Petru Pavlovi důvěřuje 54 % české populace, Tomio Okamura se těší oblibě 40 % Čechů.
Zapomněli jsme na letitou stagnaci, kterou jsme tu měli my? Stále si i přes nové průzkumy myslíme, že máme čas na smuténky směrem ke Slovensku a veselé nabízení zabydlení Brna jakožto nové Bratislavy? Jsme stoprocentně přesvědčeni o tom, že podobný, leč zpomalený postup, nečeká Česko po nadcházejících parlamentních volbách v roce 2025 stejně tak? A na čem to stavíme, když Rusové nyní mrštně postoupili o 400 kilomentrů bez jediného výstřelu?
Nezapomínat na akceshopnost vzdělaných a informovaných
Někteří tvrdí, že zde máme silnou občanskou společnost a Rusku a jeho hybridní válce se zde (i díky snaze jednotlivců s vyšším vzděláním, inteligencí a hlavně informovaností) zatím nedaří prosadit dezinformační narativy jakožto oficiální názory nejvyšších politiků země (což se děje na Slovensku). Ovšem, stačí to? Když si znovu vybavíme průzkum důvěry v politiky, člověk si nutně musí položit otázku, zda děláme dost.
Rozhodně bychom neměli čekat, až názorový konflikt a informační válka, která zatím bez boje a elegantně pohlcuje jeden stát za druhým, prorazí i naši chatrnou obranu. Snad na to stejné myslí i úřad vlády, ministerstvo vnitra a ministerstvo obrany.
Protože mám pocit, že by bylo příjemnější brzdit už nyní, než pak zatahovat za ruční brzdu „z obou stran“ a riskovat jízdu smykem.
Zdroje:
