Článek
Výrazy uvedené v perexu (úvodním odstavci) sice nejsou jasně definovány, spadají do kategorie spíše „restauračních/pivnicových“, ale užívány jsou v diskuzích hojně. Jsou odrazem vnitřního konfliktu naší občanské společnosti. To podle toho, zda je někdo spíše proruský a nebo proukrajinský. Ani toto označení není přesné, ale s určitou tolerancí dělí naši populaci na tábory, které se prostě neshodnou v otázce podpory či nepodpory Ukrajiny čelící ruské agresi.
Jste-li pro podporu, hrozí vám nálepka „chciválka“, neboť tím, že souhlasíte s posíláním zbraní a munice ukrajinským obráncům „přispíváte“ k prodlužování války a bráníte „jednání o míru“. Jste-li proti podpoře, stáváte se „chcimírem“, protože „rozumně“ předpokládáte, že když nebudou mít Ukrajinci čím střílet, ustane boj a lze zahájit „mírová“ jednání (nebo alespoň jednání o příměří) a pak se uvidí. Jednat, jednat a zase jednat, napsala před několika dny jedna diskutující. Vždyť úkolem diplomatů je právě jednání, tak kde jsou, co dělají, že nejednají? Ptá se rozhořčeně diskutérka. Subjekty této kategorie nově získaly označení „chciputinů“. Vtipné. Jistě se ohrazují vůči této nadávce, vždyť nebýt pro pokračování nesmyslné války, ve které umírají ukrajinští vojáci i civilisté včetně dětí, přece neznamená stavět se na stranu Putinova Ruska. Říkají a píší. Je tomu tak skutečně?
Argumentů pro podporu obou znesvářených pozic bylo nakupeno nepřeberné množství a všichni, kdo se zajímají, je dobře znají. Jenže oběma táborům nejspíš uniká, co tyto naše vnitřní střety přinášejí, jaké nám způsobují potíže a ztráty, jak snižují naši sílu a obranyschopnost země. Ačkoli je lidská společnost odnepaměti rozdělena podle postavení, tím i dle zájmů a odtud i názorů, podle různých preferencí a tak i ideologií, tentokrát je to trochu jiné. Předmětný konflikt se totiž týká existence, či neexistence našeho bytí, našeho stylu života, naší kultury, hodnotového systému, způsobu, kterým si řídíme věci veřejné, týká se i míry svobody, kterou si buď uchováme napříště, nebo nám může být zásadně omezena. Myslí-li si teď čtenář, že chci něčím vyhrožovat, abych podpořil tábor „chciválků“, válečných jestřábů a majitelů zbrojovek, pak se poněkud mýlí. Pojmenovávat realitu takovou, jaká skutečně je, není vyhrožování. Hrozbou jsou spíše ony skutečné věci a procesy, které nám mohou velmi zásadně změnit styl a kvalitu života.
Uchováme si jej, pokud budeme náležitě obranyschopní. Schopnost ubránit vlastní zemi či společenství vůči vnějšímu nepříteli, vůči případnému agresorovi, vyžaduje nejenom zbraně a vojáky, nejenom výkonnou ekonomiku, ochranná zařízení apod., ale zejména vůli rozhodující většiny obyvatel k účinné obraně. Ta vůle je však podmíněna myšlenkově, psychologicky, mentálně, veřejným míněním atd. Když král Leonidas a jeho druhové svým příkladem hrdinství v bitvě sjednotili antické Řecko, zásadně tím přispěli k následnému vítězství nad dobyvačnými Peršany, byť ti byli v obrovské přesile. Když se Jan Žižka opíral o nadšení „božích bojovníků“ bránit se, dosahoval opakovaně pozoruhodných vítězství nad mnohem početnějším a často arogantním nepřítelem. Když na podzim 1938 prezident Beneš vyhlásil všeobecnou mobilizaci, stateční mužové národa českého a slovenského ani nečekali, až jim přijde povolávací rozkaz doporučenou poštou a neprodleně masově nastupovali ke svým útvarům. Národ prokazoval tak obrovské sjednocené odhodlání ke spravedlivému boji s vetřelcem, že na to můžeme být dodnes právem hrdí. To odhodlání vycházelo z myslí a srdcí sjednocených vírou v nutnost boje. „Chcimírů“ bylo poskrovnu a byli spíše zalezlí z obav, že si trhnou ostudu. Máme příklady i opačné, pravda. Takové jen dokazují, jak velký význam má úroveň vědomí a vůle většiny populace. Její rozklad vždy nahrává nepříteli. Akutnímu i potenciálnímu.
Pak je ovšem třeba se ptát, kdo že je dnes tím nepřítelem? Opět si pomůžeme historií. Ve škole jsme se svého času učili o událostech kdesi daleko od našeho státu, tenkrát ve Španělsku. „U Madridu se bojuje za Prahu“, jsme se tenkrát učili. Republikáni prohráli a fašisté v nacistické modifikaci se zakrátko ocitli v Praze a po celé zemi. V našem případě tomu napomohla nejenom tzv. zrada anglických a francouzských spojenců, ale především naše vnitřní politická konfliktnost a z ní pocházející nedostatek státní vůle k obraně. Navíc se Evropou jako mor plížil appeasement, dnes bychom mohli klidně říci „chcimírství“. Na otázku ze začátku odstavce přímo odpovídám, nepřítelem je dnes Rusko, ono samo zase považuje za nepřítele nás, a také se podle toho už dlouho chová, a tak není pochyb o tom, vůči komu musíme pěstovat obranyschopnost, sílu, dovednosti a odhodlání se bránit. Jak jsme si naznačili výše, k tomu nezbytně potřebujeme překonat onen vnitřní konflikt, který nás nejenom názorově rozděluje, ale také oslabuje, paralyzuje a podněcuje predátora z východu k dalšímu eventuálnímu postupu.
K předmětnému názorovému konfliktu dnes přispívá i prezidentská volba na Slovensku. Hojně se diskutuje o kandidátech a jejich vztahu k válce za jejich východními hranicemi. Je velmi poučné sledovat i tuto diskusi. Bude jistě i poučné sledovat, co přinese proklamovaný postoj příštího slovenského prezidenta z hlediska vývoje situace na Ukrajině. Kéž by se jeho „mluvení o míru“, které dobře známe i v české variantě, reálně v mír proměnilo. Ovšem v mír skutečný, to jest také spravedlivý, nezatížený územní krádeží, zbavením obyvatel národní identity a mocenským podrobením se Kremlu. Kéž by. Nový pan prezident Slovenska, pokud by k takovému míru skutečně přispěl, zasloužil by Nobelovku první třídy. Držme mu v tom palce. Ostatně, už vidím ten dlouhý stůl v Kremlu, kde na jednom konci už asi dvě hodiny uctivě čekají např. Pellegrini s „naším“ Babišem až se konečně svým macho způsobem dostaví Putin a pak „jednají“ o míru na Ukrajině. Putin oba pány vyslechne, pak dojetím zaslzí a rozhodne o stažení jeho vojsk z Ukrajiny, o reparacích této tvrdě zkoušené zemi, o vhodné formulaci hluboké omluvy jejím občanům a tak. Vytoužený mír je na světě, oba „naše“ emisary oslavuje celý svět a všichni jsou šťastní. Ó, jak rád mám pohádky.
Prozatím se však věci jeví tak, že náš vnitřní konflikt napomáhá spíše válku eskalovat, protože ruský kremelský gosudar nás má moc dobře načtené a tak ví, že si válku může dovolit nejenom zintenzivňovat a prodlužovat, ale také se chystat na další ozbrojenou expanzi. Kam se asi vydá, pokud mu v tomto druhu cestování jaksi něco nepostavíme do cesty? Ukrajinci se o to moc snaží. Dobře totiž ví, co by je čekalo, kdyby chtěli uzavřít s Ruskem „mír“. My bychom si zase měli kvalifikovaně uvědomit, co by čekalo další sousedy Ruska a tím nakonec v nějaké podobě i nás, pokud by byl ruský agresor ve svém usilování úspěšný. Do školních učebnic by se tedy mělo zapsat: „Za Prahu se tentokrát bojuje u Kyjeva.“ Čím větší část naší společnosti si to uvědomí, čím více se zbavíme předmětného oslabujícího konfliktu překonáním mytologie o ruské nabídce míru pro Ukrajinu, tím více prospějeme sami sobě a své bezpečnosti. Nikdo nechceme válku, ani na Ukrajině ani nikde jinde, jenže jak to vysvětlit těm, kteří ve válčení vidí způsob své seberalizace, své slávy a zápisu do učebnic dějepisu. Kteří válkou žijí, protože ji mají hluboce v genech a v hodnotovém systému své země, kteří chápou vojenskou agresi jako přirozený nástroj zahraniční politiky, jako něco normálního a trvalého, přičemž mír považují jen za něco relativního, dočasného a nefunkčního. Stačí si občas přečíst něco od takového Medveděva, Lavrova, Solovjova, Peskova, Zacharovové nebo samotného Putina a bude vám hned jasno, jak to je.
Mír u nás myslím chceme všichni. Jen jde o to, jak jej zajistit. Jedni se domnívají, že tím, že o něm budou hojně mluvit. Jiní zase, ti, kteří vědí, jak se věci reálně mají, pracují na zvyšování obranyschopnosti své země, kromě jiného i tím, že hájí dobré spojenectví v dobré alianci, a že vší silou podporují spřátelenou zemi spravedlivě se bránící agresi statečným bojem. Protože ví, že všechny řeči o míru si agresor načetl jako projev slabosti, tedy i jako příležitost k útoku. Opravdu všihni chceme mír? Pak se musíme vystříhat planému žvanění o něm a zbytečným konfliktům z něho plynoucím, které jen povzbuzují agresora k další „heroické, dějinotvorné“ akci.
