Článek
Názorové tábory, které se zásadně neshodují v představách o tom, jak na Ukrajině dosáhnout mír, se vůči sobě vyhraňují stále ostřeji. Nabízí se užitečnost ony protichůdné představy prozkoumat blíže.
V názvu uvedená zkratka R-U vyjadřuje, že avizovaný myšlenkový experiment se týká rusko-ukrajinského konfliktu. Termín „myšlenkový experiment“ je jistě dobře znám. Snad pro připomenutí, jedná se o metodu využívanou při vědecké nebo jiné odborné činnosti s cílem dospět k novému poznatku nebo ověřit či vyvrátit poznatek (hypotézu) stávající. Uchylujeme se k ní tehdy, když reálný experiment nebo proces buď není z nějakých důvodů možný, nebo by byl příliš nákladný, anebo jinak nevýhodný. Protože mír na Ukrajině prozatím není reálný z mnoha důvodů, navrhněme si takové malé intelektuální cvičení spojené se stimulací představivosti a využitím dosavadních poznatků o předmětné situaci. Tedy:
1. Promírový tábor, který podporuje cestu ke kýženému míru prostřednictvím dodávek zbraní, munice a další pomoci bránící se Ukrajině vychází z faktu, že případná vojenská porážka, tedy podlehnutí agresorovi ke skutečnému a udržitelnému míru nevede. Jednání o míru, který má mít nějakou perspektivu je smysluplné pouze tehdy, když je na bojišti dosaženo stavu akceptovatelného pro napadenou zemi. Takový stav není pro několikanásobně slabší stranu možný bez vnější vojenské podpory od spojenců. Bez této podpory reálně hrozí nepřijatelná porážka napadené země, nějaká forma okupace a vnucování vůle agresorem. V konsekvenci se pak nejedná o mír, alespoň tedy ne o spravedlivý, a tak ani nelze hovořit o míru trvalém nebo dlouhodobém. V daném případě by se jednalo o „deukrajinizaci“ dobytého prostoru, což je hlavní a explicitně formulovaný cíl současné ruské politiky. Takový „mír“ není přijatelný nejenom pro Ukrajince, ale ani pro demokratický svět. Rozhodně ne pro Evropskou unii jako celek a rozhodně ne pro velkou část naší veřejnosti. De facto by se jednalo o situaci nasycenou konfliktním potenciálem a mnoha hrozbami vynucujícími si obrovské náklady na zajištění vlastní bezpečnosti.
2. Promírový tábor, který podporuje cestu ke kýženému míru prostřednictvím zastavení dodávek válečné pomoci Ukrajině prosazuje „jednání o míru“. Vychází z ušlechtilé pohnutky zastavit zabíjení lidí, ničení napadené země a nezhoršovat její situaci. Vychází z předpokladu, že je takové jednání na mezinárodní scéně možné a žádoucí. Tento tábor se domnívá, že zasednutí k jednacímu stolu všech znesvářených stran je vždy lepší než pokračovat ve válečném destruktivním úsilí. Předpokládá rovněž ochotu ukrajinských představitelů akceptovat mnohé z „mírových“ návrhů ruské strany. Ta si klade podmínky jednání, které prakticky znamenají ukrajinskou kapitulaci, politickou porážku a rusifikaci ztracených území. Ostatně o takovém návrhu ruského míru si lze utvořit představu např. z výmluvného článku Vojtěcha Bauera.(1)
Již výše zmíněný pojem „deukrajinizace“ (důležitý pro náš myšlenkový experiment) vyjadřuje nejenom cíl formulovaný prezidentem Ruské federace při zdůvodňování „speciální vojenské operace“, ale je vážně využíván v různých textech, které si lze přečíst i v češtině. Na prorusky laděném serveru Nová republika například najdete článek ruského publicisty Rostislava Iščenka, který věc podrobně rozebírá. Explicitně uvádí, že „Ukrajina musí zemřít“, vyjadřuje se o „jakési Ukrajině“ v souvislosti s jejími dluhy vůči Západu, nebo rozjímá následovně: „Právo Ruska na anexi území je zajištěno vojenskou silou a legitimizováno referendy místního obyvatelstva. Ukrajina se snaží zabránit připojení těchto území k Rusku silou zbraní.“ Přičemž nejenom v tomto ji pomáhá Západ, ale také se podporou Ukrajiny snaží zničit a rozbít Rusko a schvaluje vyhlášení z Kyjeva, „…že žádní dobří Rusové neexistují a všichni by měli být zabiti …“, ovšem tento výrok autor uvádí bez odkazu na jakýkoli relevantní ukrajinský zdroj. (2)
Citovaný autor dále spekuluje o možnosti rozdělit stávající ukrajinské území mezi Rusko a státy přichýlené k Západu a sice podle toho, jak se reálně vyvine vojenská konfrontace mezi Ruskou federací a kolektivním Západem, kdy obě strany uznají, že pokračovat v bojích už je příliš nákladné. „Pokud se na rozdělení podílejí dvě strany, obě mají zájem na co nejhladší legitimizaci tohoto procesu. Jediným způsobem, jak plně legitimizovat územní změny (při uzavření kompromisního míru mezi Ruskem a Západem), je úplná likvidace ukrajinské státnosti.“(3) Dále pokračuje citovaný apologet putinismu a jeho agresivity následovně: „…v současné situaci je mnohem pravděpodobnější úplná porážka Západu. V takovém případě bude mezinárodní právo takové, jaké je napíše vítěz, a my nebudeme muset svá rozhodnutí o likvidaci Ukrajiny s nikým koordinovat.“(4) A vzhledem k tomu, že považuje zachování jakéhokoli území ukrajinským za logickou hrozbu ukrajinského „revanšismu“ a „půdu pro oživení ukrajinského rusofobního nacismu“ je nutná „úplná likvidace Ukrajiny (ať už jejím úplným pohlcením Ruskem, nebo rozdělením se sousedními zeměmi) umožní naplnit cíle zvláštní operace spočívající v denacifikaci a demilitarizaci tohoto území. Rád bych dodal, že vzhledem k tomu, že nacifikace a ukrajinizace Ukrajiny nebyly svého času ani paralelní, ale jednolitý proces, skutečná denacifikace bez deukrajinizace nebude také možná.“(5)
Autor pak pokračuje rozborem konkrétních postupů, jak by tato deukrajinizace měla být uskutečňována. Své úvahy náš rusifikátor Ukrajiny uzavírá: „Obecně řečeno, pokud obnovíme historické názvy zemí (Novorossija, Mala Rus, Červonna Rus – historické země) a nebudeme dávat Ukrajincům peníze na „movu“ (cosi typicky ukrajinského), pak za dvacet či třicet let budeme mít zcela ruský region, jehož obyvatelstvo se bude před západními sousedy chlubit svou příslušností k velké ruské civilizaci.“(6) Europoslanec dr. Ivan David, jehož fotka se skví hned vedle názvu citovaného textu se na takovou verzi míru jistě těší. Není však tak docela jisté, zda se na ni těší většina Ukrajinců a také, zda bychom se na ni měli těšit my ostatní, kteří něco víme o ruském hodnotovém světě zatíženém fascinací násilím a jemuž je atributivně vlastní agresivní expanzionismus už po staletí.
A nyní k vlastnímu „R-U“ myšlenkovému experimentu. Představme si, že došlo k variantě vývoje spojené s vojenskou porážkou Ukrajiny. Neobdržela včas a v dostatečné míře vše potřebné k vytlačení ruských jednotek z celého území Ukrajiny, sama si to nedokázala vyrobit a neměla už ani dostatek lidských sil k této nelehké úloze. Vojenská porážka je pak přirozeně následována vnucováním politické i jiné vůle vítězem.(7) S největší pravděpodobností by bylo obsazení klíčových pozic v „Novorossiji“ realizováno s asistencí vojenské moci a určitě výhradně osobami buď přímo ruské státní příslušnosti či národnosti nebo osobami zcela Rusku loajálními. Na daném území by vznikl nový státní útvar. Jeho zrod by se odehrával plně v kremelské režii. Scénáře pro takové „překreslení mapy východní Evropy“ už v Moskvě mají. Medveděv, bývalý prezident Ruské federace a v současnosti autor častých nanejvýše bizarních mediálních performancí už představil takovou mapu. Ukrajina na ní už neexistuje v žádné podobě.
Ruský opozičník Chodorkovskij v této souvislosti předkládá velmi chmurné scénáře. Jejich účelem je vyděsit a vzápětí zmobilizovat Evropu k mnohem výraznější pomoci Ukrajině, jinak dojde k tomu, že do roka padne Charkov, Oděsa příští rok, přičemž je velmi pravděpodobné, že válka skončí s tím, že na polských hranicích budou ruští vojáci. A co hůře, se k nim „…přidají někteří Ukrajinci, rozhořčení ze zrady Západu, kteří se budou muset nějak živit a budou nuceni vstoupit do sjednocené rusko-ukrajinské armády pod ruským velením,“(8)
Jeden ze čtyř scénářů nabízených Lubomírem Vejražkou rovněž počítá s možnostmi velmi agilního ruského postupu v případě, že „naši mírotvorci“ budou ochotni Rusku postoupit prakticky cokoli, jen „aby byl přeci ten mír“.(9) Tito by Kremlu ochotně „odevzdali“ i celou Ukrajinu, „protože v jejich mysli patří do sféry vlivu Ruska“.(10) Rizika vyplývající z jakéhokoli jednání se současným putinistickým Ruskem pomíjí a věří případným dohodám s ním. „Rusko mají za dobré, Západ za špatný. Ukrajinu označují za fašistickou. Ona prý chtěla zaútočit na Rusko, Západ také. Moskva je mírumilovná, neútočí, jen se brání, říkají. A Putin není autoritář.“(11) Nepřipouští zároveň, že jejich postoj nahrává možnosti skutečně velké války zemí NATO s Ruskem v ne příliš vzdálené budoucnosti. Jejich náklonnost k Moskvě sebou nese značné hrozby pro naši budoucnost.
V rámci našeho myšlenkového experimentu se jedná o obraz situace s výraznou dominancí Ruska v evropském prostoru a s totálním ovládnutím současné Ukrajiny. Ruský vliv by byl zřetelně patrný v různých aspektech života i v našem životním prostoru. Postupně bychom získali charakteristiky ruské sféry vlivu s mnohým z toho, co známe z doby předlistopadové. Nejsmutnější na tomto scénáři je ochotná kolaborace mnohých našich spoluobčanů s tím, co lze nazvat „rassijskij mir“ (ruský svět). U mnohých takových potenciálních kolaborantů s ruskou mocí se lze setkat s explicitním přáním porážky Ukrajiny a její následné ovládnutí i s její „deukrajinizací“, jak jsme si ji vylíčili výše. Nejde jim o mír jako takový, ale právě o vznik nové podoby „ruského světa“ i na našem území, protože si od toho slibují způsob vládnutí a života, který vyhovuje jejich vazalské mentalitě. Případně očekávají nějaké nové, pro ně zajímavé kariérní možnosti či jiné příležitosti sociálního vzestupu. Někteří si prostě jen chtějí vysloužit pochvalu od současného ruského Vůdce.
Vejražka k tomu dále říká: „Moskva už deklarovala, že s pouhou částí Ukrajiny se nespokojí. Z toho vyplývá, že dokud nezíská, co chce, nebude trvalý mír, nýbrž pouhé přechodné příměří před další válkou. Porušení dohod bude pro Rusa to nejmenší, má to v krvi. Co pak? Požehnají mu pak naši „mírotvorci“ v další agresi?“(12) S vítězstvím Ruska na Ukrajině nutně souvisí její odzbrojení a tzv. „neutralita“, tj. mezinárodně uznávané záruky nevstoupení do žádných západních struktur, zejména pak ne do NATO. Ostatně by už ani neexistovala podoba ukrajinské státnosti, která by to umožňovala. Tedy Ukrajinci by byli plně vydáni na milost a nemilost Moskvě, které by už nic nebránilo se na dobytém území chovat plně dle své vůle. Vzniká pak otázka, jak by byla zajištěna tato „neutralita“, když by se z původně ukrajinského území začaly organizovat agrese dál na západ? Sám Putin již dávno veřejně vyhlásil, že nehodlá dodržovat jakoukoli dohodu nebo smlouvu, která se mu přestane líbit.
Pokud by snad Evropané takové agresi chtěli zabránit, nutně by to znamenalo otevřenou válku Ruska a NATO. Někteří na Západě si to uvědomují: „Nepochybuji o tom, že kdyby mu bylo dovoleno obsadit Ukrajinu, překročí hranice některé ze zemí NATO.“(13) Jsou si toho ale vědomi také naši „chcimíři“ a „mírotvorci“? Nejspíše nejsou, protože si zároveň neuvědomují, že ruský svět je diametrálně odlišným hodnotovým světem od našeho, že se v něm většinově myslí jinak, že se řídí jinou logikou, morálkou i axiologií, že k tomuto světu patří „kultura smrti“ spojená s fascinací násilím a krutou brutalitou jako s něčím normálním.(14) Tu také barvitě líčí Alexandr Mitrofanov s odvoláním na výzkum ruské duše provedeným kdysi Maximem Gorkým ve své knize Mrazík s pendrekem v ruce.(15)
Do našeho myšlenkového experimentu je třeba rovněž zahrnout nepředvídatelnost, až jakousi šílenost v rozhodování současného ruského Vůdce. 23.2.2022 si mnozí včetně autora toho textu mysleli, že Putin na Ukrajinu ve skutečnosti nezaútočí, vždyť by to bylo šílenství, jsme si mysleli.(16) Tedy i přes rozpor s jakoukoli evropskou logikou by už nebylo až tak překvapivé, pokud by Putin po vítězství na Ukrajině vedl své armády dál na západ. Ostatně mnoho výroků jak jeho, tak i dalších protagonistů současné ruské moci tomu nasvědčují.
Závěrem několik tezí:
- Mír na Ukrajině a ostatně i kdekoli jinde chceme prakticky všichni (snad až na nějaké patologické případy).
- Možnost dosáhnout míru a udržet jej v případě existence a působení ambiciózního agresora není myslitelná bez existence dostatečné síly na straně obránce. Si vis pacem, para bellum,(17) platí už přes dva tisíce let.
- Pokud je bránící se stát znatelně slabší než útočník, musí obránci pomoci mírumilovné mezinárodní společenství, pomoci zbraněmi, municí apod., všestrannou podporou.
- Pokud se tak neděje, nebo ne v dostatečné míře a včas, hrozí porážka bránící se země, její ovládnutí agresorem, změna její identity, možná i faktický zánik.
- Takový scénář v sobě nese potenciál válečného konfliktu mnohem většího rozsahu v důsledku dramatického nárůstu agresivity útočníka.
- Chceme-li se takovému scénáři vyhnout, nezbývá nám nic jiného, než nedovolit agresorovi splnit jeho dobyvačné cíle – náklady na naši obranu, pokud by agresor zvítězil by narostly do enormních výšin.
- Potřebná sebeobranná síla však nespočívá jen ve zbraních a munici, ale v síle myšlení a odhodlání bránit bezpečnost, a tak i mír. Bránit mír a bezpečnost vlastní, ale i u sousedů se nejenom nevylučuje, ale naopak systémově doplňuje.
Zdroje, poznámky:
1) BAUER, V., Rusko mírovou dohodu mělo už před válkou, pro Kyjev byla ponižující, říká účastník jednání, dostupné ze: https://www.novinky.cz/clanek/valka-na-ukrajine-rusko-mirovou-dohodu-melo-uz-pred-valkou-pro-kyjev-byla-ponizujici-rika-ucastnik-jednani-40472926, 23.5.2024
2) Viz IŠČENKO, R., Deukrajinizace: příčiny a perspektivy, dostupné z: Nova republika, ze dne 16.8.2022
3) 4) 5) 6) Tamtéž
7) Podrobně tento jev popisuje klasik vojenské vědy Karl von Clausewitz v díle O válce
8) CHODORKOVSKIJ, Mikhail, The West is losing the war: current efforts are insufficient to prevent the fall of key Ukrainian regions to Putin in the next 2 years. Dostupné ze: https://x.com/khodorkovsky_en/status/1791156058641006733, ze dne 20.5.2024
9) VEJRAŽKA, L., Rus to s bičem umí. Když se chcimír a mírotvorce změní v kolaboranta. Dostupné ze: https://hlidacipes.org/lubomir-vejrazka-rus-to-s-bicem-umi-kdyz-se-chcimir-a-mirotvorce-zmeni-v-kolaboranta/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box, ze dne 16. dubna 2024
10) 11) 12) Tamtéž
13) PENCE, Mike, Pence warns that Putin will attack a NATO nation if he overruns Ukraine, https://edition.cnn.com/2024/04/18/politics/mike-pence-putin-russia-ukraine-nato/index.html, 18.4.2024
14) Viz: Suscitator, https://medium.seznam.cz/clanek/suscitator-kultura-smrti-rozpad-hodnot-v-soucasne-ruske-spolecnosti-58275#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu, 21.4.2024
15) MITROFANOV, A., Mrazík s pendrekem v ruce. Proč je současné Rusko takové a proč nemůže být jiné, Kosmas s.r.o, Praha 2023
16) Myslel si to i tehdejší prezident České republiky Miloš Zeman, jinak do té doby Rusku a Putinovi nakloněn.
17) Chceš-li mír, připravuj válku.
