Článek
„Rudenko se nesnaží Zelenského vykreslit jako hrdinu - právě naopak. Ukazuje jej jako politika z masa a kostí, který se dopustil mnoha chyb, ale v kritické chvíli našel odvahu čelit zlu.“ Píše se na přebalu knihy S. Rudenka, Vplodymyr Zelenskyj: Muž, který píše dějiny. Kniha Zlin, Praha 2022. Zajímavě jej však také vidí cestující vlakem, se kterým si povídal autor článku, na který reaguji. Cestující, který odešel z Ukrajiny nejen kvůli válce, ale také proto, že „nesnáší zkorumpovanýho Zelenskýho, což je stejný dacan jako Vladimír Putin nebo Viktor Janukovyč. “ (konec citace). Nečekal jsem, že na ukrajinského prezidenta přijde řeč, ale zjevně k němu neměl nijak vřelý vztah. Také nadával na jakýsi Pravý sektor a „Milice“. Na otázku, jak vidí situaci na východě země, odpověděl přímo a bez servítků: „Luhansk bych klidně dal Rusům. Nikdy jsem tam nebyl, žijí tam skoro samí Rusové.“ (Citace jsou okopírovány z předmětného článku.) Vzhledem k tomu, že posuzovaný článek vyšel ve veřejně dostupném médiu, tudíž má nesporně určitý vliv na utváření názorů části veřejnosti, která se o situaci kolem ruské invaze na Ukrajinu zajímá, považuji za vhodné uvést svůj úsudek o této věci. Předně je nutné připomenout, že mnohem důležitější, než individuální zkušenost, je zkušenost s reprezentativním společenským rozměrem. Jinými slovy většinový názor společenství, kterého se určitá skutečnost týká. Je proto mnohem důležitější pro utváření názoru a hodnocení čehokoli vycházet například z výsledků sociologických šetření opírajících se o velké množství náhodně vybraných respondentů. Z takových, aktuálně uskutečněných vyplývá, že zejména po události, která se odehrála v Bílém době za Zelenského návštěvy mu dramaticky vzrostla podpora ukrajinské populace. Výsledky příslušných sociologických šetření jsou snadno dostupné na internetu.
Jistěže je také pro utváření vlastního názoru důležitá osobní zkušenost nebo zkušenost člověka, se kterým o zvažované věci mluvíme. Jistěže působí zajímavě individuální příběh. Proto máme rádi dobře sepsanou beletrii, která je na příbězích jednotlivců založená. Jenže pro vývoj seriózního stanoviska s politickým či celospolečenským přesahem je nutné vycházet z reprezentativních zdrojů reflektujících postoje spíše masové, tedy velkých skupin a částí společnosti, kterých se věc týká. K tomu slouží nezávislá šetření veřejného mínění prováděná solidními investigativními subjekty. Pak si lze udělat obrázek o tom, kolik a s jakou politickou silou je občanů s názorem, jako má ten vlakový cestující a kolik je těch, kteří si myslí něco jiného, opačného. Je také potřebné zvažovat charakteristiky těch, kterým nasloucháme, když něco hodnotí či odsuzují. Čtyřicetiletý Ukrajinec žijící čtyři roky v České republice pěkně v klidu a za daných okolností zřetelně bez nějakého angažovanějšího vztahu ke svému národu a státu není právě ten pravý, který by nám měl pomáhat tvořit si odpovídající názor na prezidenta jeho státu. Jistě je i mnoho Čechů, kteří žijí více let někde v cizině a teď nadávají na prezidenta Pavla nebo předsedu vlády České republiky. Ostatně je takových poměrně hodně i u nás doma. Nejsem si však jist, že jsou to právě tito, o které bychom měli opírat vytváření seriózního hodnocení jak našeho prezidenta, tak premiéra.
Autor článku, na který reaguji, má jistě plné právo tvořit si své názory pomocí jakýchkoli zdrojů a způsobem, který uzná za vhodné. Stejně tak mám i já právo pochybovat o nich a nahlížet předmětnou problematiku jinak. Nejde o to pokoušet se zdůvodňovat nějakou adoraci prezidenta Zelenského. Jde spíše o to, posuzovat jeho i podmínky, ve kterých působí adekvátně, bez ideologických předpojatostí a s ohledem na geopolitický kontext. S ohledem na fakt, že dramatické okolnosti učinily z Volodymyra Zelenského historickou osobnost velkého formátu. „Přitom si tehdy večer 21. dubna 2019, kdy si užíval drtivé vítězství v prezidentských volbách, mohl jen těžko představit, že o nějakého půl roku později uslyší na svou adresu pokřiky „Hanba!“ a „Pryč se Zelím!“. A to nejen od voličů svého hlavního oponenta Petra Porošenka, ale i od válečných dobrovolníků, vojáků a politiků.“ (RUDENKO, s. 12) Zelenskyj si také zkomplikoval život propuštěním několika svých blízkých spolupracovníků, kteří k prezidentství pomáhali z vysokých funkcí. Mnozí lidé mu vyčítali nezkušenost a neprofesionalitu. Čelil obviňování z účasti na korupci, z domýšlivosti a dokonce z vlastizrady. „Ale potom, počínaje 24. únorem 2022, kdy Rusko zahájilo rozsáhlý útok proti ukrajinskému státu, jsme objevili úplně jiného Zelenského. Člověka, který se neostýchal přijmout Putinovu výzvu a stanout na Ukrajině v čele lidového odporu proti ruské agresi. Prezidenta, jemuž se v tomto boji podařilo spojit své příznivce s oponenty, korupčníky s protikorupčníky, dospělé i děti, lidi různých národností i víry.“ (RUDENKO, s. 13) Vždy bychom si tedy měli klást otázku, když slyšíme někoho na něco nadávat, jakou to nadávání má vlastně váhu, kdo tak činí a proč a zda proti těm nadávkám stojí i jiné argumenty. Prezident Pavel reagoval na slova prezidenta Trumpa pronesené na adresu Volodymyra Zelenského o diktátorovi a že Ukrajina zahájila válku diplomaticky, ale výstižně: „chce to velký kus cynismu se takto vyjadřovat o prezidentu napadené a bránící se země.“ (parafráze) Napadá mě analogicky, zda ten vlakový cestující rovněž neprojevil svým výrokem o „dacanovi“ velký kus cynismu a vlastně, za daných okolností, i ubohé sprostoty.
