Článek
Doc. PhDr. Irena Reifová, Ph.D. je absolventka Univerzity Karlovy a v současnosti se věnuje výzkumu populární kultury a mediálních publik s akcentem na domácí televizní tvorbu. Tentokrát se z pozic odborné autority pustila do analýzy a patřičného odsouzení některých stránek velmi divácky oblíbeného a již dlouho se opakujícího pořadu „StarDance“. Jeho divácká oblíbenost je podmíněna řadou estetických, kulturních či prostě zábavných faktorů. Tato skutečnost jistě stojí za výzkum, chceme-li se něco zajímavého dovědět o současné české populaci. Zajímavé jsou v našem případě však i výsledky onoho zkoumání a jejich subjektivní interpretace někým, kdo by z titulu své profese měl spíše získávat a zkoumat reprezentativní množství sociologicky relevantního empirického materiálu vypovídajícího objektivně to či ono o našich divácích a snažit se odhalovat reálnou kauzalitu, tedy příčinnost diváckých preferencí apod. Paní docentka se však pustila do spíše ideologicky determinovaného aktivismu a do odsudků hodnot sdružujících českou veřejnost.
„Pořad momentálně pracuje s hodnotami heteronormativity, šovinismu a antifeminismu. Prezentuje maloměšťáckou idylu založenou na třpytivém bohatství a buržoazní nádheře…“ (Viz článek Tomáše Macy na Seznam Zprávy ze dne 27.11.2024, dostupný ze: Rozhovor o StarDance se socioložkou Irenou Reifovou). My, co dobře pamatujeme doby „předlistopadové“, jako bychom se měli příležitost vrátit k propagandě z tehdejšího Rudého práva. „Buržoazní maloměšťáctví“ bylo velmi často dehonestováno tehdy a ejhle, máme to tu zase. Lahůdkou jsou i „heteronormativita, šovinismus a antifeminismus“. Samozřejmě nesmíme zapomenout na „konzervativismus“, který snad přímo čiší z daného pořadu. Je rovněž „staromódní“ a poněkud „pohádkový“ neboť pracuje s princeznami a princi, s tím, že vše nakonec dobře dopadne, přičemž je pořad „od začátku do konce esencí pozitivity“. Což je ovšem v očích naší paní docentky hodno kritiky, vždyť reálný svět je přece zatížen tolika nepěknými věcmi, které je nutné revolučně odstranit, např. tu hroznou heterosexualitu, antifeministický šovinismus, jistě i xenofobii a rasismus, ty se naší odbornici určitě také nelíbí, jak ovládají náš veřejný prostor.
Tedy položme si otázku, co je „heteronormativita“ a proč je na ní něco špatně z hlediska ideálů univerzálně šťastné společnosti? Jak z výrazu vyplývá, jedná se o pozici pracující s normálností jako s něčím samozřejmým, co snad není nutné odsuzovat. Heterosexualita je v běžné populaci zastoupena údajně z 96 %. Heterosexualita je normální i z hlediska podmínky přežití populace, je nutná k její reprodukci. Je normální, že se v kultuře, umění či televizních pořadech vyskytují heterosexuálové právě v 96 procentech zastoupení, že se zároveň nikomu tato orientace nevnucuje, nepřipomíná, ani za ni nikdo zarputile nebojuje prostě proto, že je normální. V normální zdravé společnosti ale ani není třeba zarputile aktivisticky do omrzení vnucovat homosexualitu, oslavovat každého, kdo se k ní veřejně přiznává a demonstruje ji jako cosi oslavy hodného. V normální společnosti není zapotřebí vydávat miliony (jak tak učinil jakýsi Hřib svého času v Praze) z veřejných rozpočtů na okázalé pochody městem těch, kteří se ostentativně hlásí k nějaké sexuální nenormalitě jako k něčemu úctyhodnému. V normální zdravé společnosti není třeba kritizovat veřejnoprávní televizi za „heteronormativitu“ apod.
Pokud paní docentka kritizuje televizní pořad za „šovinismus a antifeminismus“, měla by také přesně (vědecky) specifikovat, co těmi špatnostmi vlastně myslí, jak že se projevují a proč je to špatně. Jistě se všichni shodneme na tom, že všechny ismy jsou nehezkými společenskými jevy. Ovšem už se asi neshodneme v jejich charakteristikách a v posouzení toho, nakolik se kde, a jak projevují. Je muž šovinista, když např. nějaké ženě řekne, že jí to sluší nebo že má třeba hezký účes či krásně tvarované nohy vynikající při tančení? A pokud budeme souhlasit s tím, že je Marek Eben takovým šovinistou, kam až může takový odsuzující aktivismus dojít a kde se proboha už konečně zastaví? Rovněž „antifeminismus“ je zajímavý. Co když napíši, že se jedná o chvályhodnou pozici, protože odsuzovat feminismus pro jeho extrémní aktivismus škodící v důsledku hlavně ženám samotným, je pozitivní? Sám se hrdě hlásím k „antifeministům“ a to ne proto, že bych měl něco proti ženám, ale právě naopak, protože vím, že každý ismus nakonec nejvíce škodí těm, kteří jej aktivisticky prosazují. Postoj paní docentky je tedy rovněž škodící ženám jeho propagandistickým a ideologicky podmíněným aktivismem. Z vědecké pracovnice se stala progresivistická propagandistka, aniž by si byla zřejmě schopna uvědomit, že je každá propaganda společensky škodlivá, jak jsme si mohli empiricky ověřit na pádu režimu, který byl propagandou nasáklý jak houba.
Také je třeba se ptát, proč by mělo být špatně, že se v oblíbeném televizním pořadu dosud „neobjevili účastníci, kteří by se radikálněji vymezovali vůči mainstreamových ideologiím,“ myšleno těm, které prý považují „za jediný možný vztahový model heterosexuální pár“. Proč by se vůbec měli do veřejné show násilně instalovat nějací aktivisté bojující za jakoukoli nenormalitu? Vždyť společenský tanec je bytostně normálním projevem heterosexuálních párů nebo se alespoň tak jevících, protože dvě tančící lesbičky nebo dva gejové není zrovna něco, co by mělo vzbuzovat pozitivní estetický zážitek. Vnucovat takový model by prostě jen byl násilný aktivismus a divák si něco takového prostě nepřeje. Jistě je v tomto i konzervativní, ale být konzervativní rozhodně není nic špatného. Naopak je taková pozice stále více žádoucí v již nutném zápase proti progresivismu, který prostoupil západní společnost velmi nebezpečným způsobem. Paní docentka jistě ví, kde má tato ideologická úchylka kořeny, že spočívají v působení neomarxistické Frankfurtské filosofie. Frankfurťanům se jejich strategie s „dlouhým pochodem institucemi“ opravdu povedla. Bude vskutku velmi obtížné se zbavit destruktivních důsledků této progresivistické levičácké ideologie.
Za vysloveně hloupá (od vědecké pracovnice a univerzitní učitelky) lze považovat následující slova: „v soutěži přitom Kovy nijak zvlášť netematizoval, že je gay. Stejně jako cukrář Josef Maršálek, pro kterého sice homosexualita není ve veřejném prostoru hlavní otázkou, ale také si prošel coming outem. Je smutné, že pořad svoji snahou být za každou cenu mainstreamový tyhle lidi pasivizuje. Posouvá je do rolí, ve kterých nejsou sami sebou. Jedním z aspektů, ve kterých soutěž v českém kontextu zůstává staromódní, je právě párování na základě biologicky explicitního pohlaví, nikoli na základě identity. V zahraničních verzích StarDance už se přitom stejnopohlavní páry objevily.“ Tedy, proč by vůbec někdo měl ve veřejném prostoru „tematizovat“, jakoukoli svou sexualitu? Proč by mělo „být smutné“, že nějaký pořad „pasivizuje“ někoho, kdo se prostě nechce na veřejnosti svou sexualitou jakkoli zabývat? Proč by to mělo znamenat nějaké posouvání do rolí, ve kterých by nebyli sami sebou? Vždyť je přece přirozené, že kdokoli svou orientaci, která je bytostně soukromou a intimní věcí prostě veřejně netematizuje, nevytrubuje o ní nic veřejně, a tak se cítí sám sebou jako někdo, kdo je jednoduše brán jako lidská bytost a osobnost bez jakýchkoli coming outů. Nebo snad veřejnost nutně potřebuje o někom, kdo je skvělý a slavný cukrář nebo youtuber či kdokoli jiný vůbec vědět, jaká je jeho sexuální orientace? Já jsem od roku 1980 vysokoškolským učitelem, a to jako mám vždy na začátku semestru vytrubovat svým studentům, že jsem heterosexuál a že jsem na to pyšný? A pokud bych byl něco jiného, třeba jedna ze sta sexuálních orientací, jak to již uznávají na BBC, tak také?
Proč by vlastně nemělo být dobře, když jsou prý „čeští diváci konzervativnější a na homosexuální dvojici zkrátka ještě nejsou připravení“? A už vůbec je pochybná myšlenka o tom, že by se snad měla Česká televize řídit něčím jiným, než preferencemi diváků a naopak se „snažit je kultivovat“. To má tedy ona „kultivace“ spočívat v tom, že se budou diváci podvolovat násilnému propagandistickému vnucování homosexuality? Nebylo by naopak mnohem lepší veřejnost kultivovat tím, že se o nějaké sexuální orientaci kohokoli prostě veřejně nebude nijak zvlášť halasit a budeme se mnohem více soustřeďovat na hodnoty, jako je např. krása dovedného tance apod.? To, že ČT „zatím nevyzkoušela“ účast stejnopohlavního páru je třeba jen chválit. Doufejme jen, že to tak i zůstane a že se ČT nepodvolí progresivistickému aktivismu a nesklouzne k účasti na nějakých potrhlých propagandách. Různým docentkám navzdory. No a co se týče diváckých preferencí, jak si může být naše výzkumnice tak jista tím, že by diváci vlastně už sami chtěli stejnopohlavní páry, když kritizuje televizi za to, že se prý vymlouvá na ně a přitom prý „vychází jen z představ ve svých hlavách“? Není to spíše tak, že právě naše propagandistka má nějakou ideologicky podmíněnou představu ve své hlavě a tu by chtěla veřejně prosadit? Aktivismus zde je až do očí bijící: „Druhá věc je, že i kdyby měl Jan Tománek pravdu a čeští diváci byli většinově konzervativnější, veřejnoprávní televize by měla hranice jejich očekávání testovat, posouvat dál. V tuhle chvíli bohužel dělá pravý opak.“ Praví naše docentka. No a jsme zase jednou nohou v totalitním režimu, kde se běžně divák „testoval a někam posouval“ a kde se bojovalo proti „konzervativnosti“ diváků jak na běžícím pásu. Společnost, která podporuje takový aktivismus je vždy ohrožena nějakou podobou destrukce a revolty těch, na kterých se to „posouvání“ zkouší.
Ještě jedna věc je důležitá. Také se objevil argument o zahraničním příkladu uvedení stejnopohlavních párů v tamějších StarDance. Proboha proč by pro nás měl být hloupý zahraniční příklad vůbec nějakým argumentem? Už bychom se měli zbavit toho zvyku, legitimního za socialismu, že vše, co pochází ze Západu je automaticky dobré a správné. Nyní už tomu tak nějakou dobu není. A to právě proto, že západní společnost je oním progresivismem, o který zde jde, tak prostoupená, že je třeba se mu usilovně bránit, a ne se jím řídit. Že mu podléhá akademička v tom progresivismu vychovaná Fakultou sociálních věd UK je celkem srozumitelné. Neznamená to však, že mu má podléhat většina naší veřejnosti. To, že naše aktivistka vyčetla Marku Ebenovi „sexismus“, a že prý „svými poznámkami přispívá k objektivizaci žen“ neznamená, že s těmi výtkami musíme nutně souhlasit. Marek Eben naopak dlouhá léta velmi pozitivně přispívá ke skutečné kultivaci divácké veřejnosti. Jeho noblesní i inteligentně vtipné vystupování v rámci předmětného pořadu je pro „konzervativního“ diváka naprosto bezchybné a jen doufejme, že se nenechá tlačit do nějaké progresivistické polohy, ze které aby se bál někoho za něco pochválit. Navíc, co to je za hloupý ideologický termín „objektivizace žen“? K lidské normálnosti, kde normálně fungují reprodukční mechanismy prostě patří, že muži obvykle posuzují ženy jakožto sexuální a estetické objekty, jako předmět své eventuální sexuální a vztahové touhy. Jde samozřejmě jen o to, jak vkusně a společensky přijatelně toto hodnocení muž dává najevo. Jakékoli buranství je v tomto směru samozřejmě nepřijatelné. Jenže něco takového se rozhodně nedá vytýkat Marku Ebenovi.
Prý „jeho projev sice pořád setrvává v rovině bodrého humoru, ale dopouští se méně nekorektních přešlapů než dřív“. Co jsou ony “nekorektní přešlapy“? Víme z veřejného diskursu už dávno, kam dospělo usilování o progresivistické prosazování onoho „korektivismu“, kterým je naše paní docentka zcela jistě mentálně postižena. Ona politická a jazyková „korektnost“ tak mohutně prosazovaná zde kritizovaným aktivismem v podobě různých hnutí dospěla do polohy naprosto nepřijatelného lhaní a komolení jazyka a deformování zdravých lidských vztahů. Naštěstí už i v akademickém a intelektuálním prostředí se vyskytují přesvědčivé argumenty proti hrozbám korektivismu. Snad není naše paní docentka ještě tak stará, aby se nedokázala dovzdělat v tomto směru a pak poněkud korigovat svůj nechytrý aktivismus. Doufejme také, že se nakonec zbaví takových výrazů, jako je označení StarDance za „pornografii pohody“. Tento výraz nejenom, že vůbec není vtipný a ani nijak výstižný, jeví se spíše jako lingvistický novotvar, který rozhodně nedělá čest akademicky aktivní osobě. To, že podobné výstupy spadají do střetu progresivismu s konzervativismem a do „kulturních válek“ s tím souvisejících je přirozené. Tu kulturní válku právě rozpoutal ideologicky determinovaný progresivismus, jehož je docentka představitelkou a patrně podle něj řídí i svou univerzitní výuku, což je dost smutné.
Naopak pozitivní zprávou je, že předmětný televizní pořad „těží z antiprogresivistické nostalgie“, schopné čelit prosazované „fluiditě“, genderovým experimentům či nenormalitě prosazované ideologickými aktivismy. Chtít za každou cenu měnit tradiční genderové role a prohlašovat je za nežádoucí stereotypy je sice legitimní, ve svobodné společnosti má probíhat diskuse o čemkoli. Jenže jako i v mnoha jiných případech, ani zde není společensky prospěšné tlačit diskusi a aktivismy do extrémů a jakéhokoli násilí, byť zatím snad jen propagandistického. To lze vysledovat např. na výroku: „Zároveň by ale podle mě měla k integraci společnosti přispívat jinak než velmi opatrným, staromódním způsobem, který vidíme u StarDance. Vždycky je otázka, kolem jakých hodnot lidi sdružujete, a pořad momentálně pracuje s hodnotami heteronormativity, šovinismu a antifeminismu. Prezentuje maloměšťáckou idylu založenou na třpytivém bohatství a buržoazní nádheře.“ Je otázkou, proč by měla být „staoromódnost“ něco špatného? O ostatním jsem se již vyjádřil.
Závěrem lze říci, že diskuse pod tímto rozhovorem s doc. Reifovou je veskrze odmítavá vůči jejímu aktivismu, což hodnotím pozitivně, protože to poukazuje na zdravou, hodnotově konzervativnější pozici naší veřejnosti. Neprosazuji zde nějaký konzervativismus, protože jakýkoli ismus je špatný pro svou extrémní polohu. Konzerativnost je však nejenom legitimní, ale i potřebná jako protiváha k výstřelkům progresivismů všeho druhu. Pak i progresivnost, tedy pokrokovost je samozřejmě žádoucí, ale nikoli za každou cenu, nikoli prosazovaná levičáckým až násilným aktivismem, který je vždy ve svém důsledku společensky nebezpečný, destruktivní a tím i proti pokrokový. Není bohužel neobvyklé, že někdo byť akademicky aktivní ustrne na nějaké jednostranné světonázorové pozici a tu pak prosazuje způsobem, že se z vědeckého pracovníka promění na propagandistu, jak jsme toho svědky v případě posuzovaného rozhovoru. Tj., co je iritující a co dělá onu „medvědí službu“ vědě, ke které se aktivistka hlásí.
