Článek
Betty Friedan se narodila ve Spojených státech amerických v roce 1921. Vystudovala psychologii a založila Národní organizaci pro ženy (National Organization for Women - NOW), jíž se také stala první prezidentkou. Díky svému zápalu a snaze se stala hlavní postavou feminismu, konkrétně jeho druhé vlny. Nezůstala totiž pouze u studia, ale stala se velmi uznávanou aktivistkou a spisovatelkou, která pomohla nasvítit problémy mnoha žen.
Feminine Mystique, aneb jak se ženy mají chovat
Její klíčovou knihou, která ovlivnila celý svět, se stala „The Feminine Mystique“ z roku 1963. Velmi citlivě v ní totiž popsala, jakou tichou frustraci zažívají ženy v domácnosti. Kniha přináší mnoho konkrétních vhledů a příběhů, jak se cítily ženy, jež v poválečné Americe byly s dětmi pouze doma samy. A pojďme si teď říci, že je naprosto v pořádku, pokud se žena cítí dobře doma s dětmi a pouze s dětmi, tedy že nemá nutkání (popř. nutnou potřebu) pracovat, ale s manželem jsou dohodnuti na historičtější podobě vztahu - a to takovém, že muž přináší domů peníze a žena se stará o domácnost.
Pokud to oběma vyhovuje.
I o tom je totiž feminismus, tedy o možnosti vybrat si, co konkrétního funguje pro vás. Hlavně je ale o boji za svobodu, aby si i ženy mohly zvolit.
Problém, který nemá jméno, byl najednou všude.
Betty ve své průlomové knize tematizovala většinové pocity žen v domácnosti, jež navenek působí dokonale a šťastně a plní velmi sebejistě svou roli manželky a matky, ovšem vnitřně cítí zmatek a prázdno, protože - jednoduše, nemají žádné své vlastní já. Ano, mnoho z nich bylo aktivních v různých amerických spolcích, aktivizovaly se ve skupinách spřízněných se školami svých dětí. Dělaly společná setkávání, pořádaly události. Něco jim ale stále chybělo. A to něco ony nedokázaly dost dobře pojmenovat. V knize mě zaujalo, jak velké množství žen se za tuto svou potřebu v podstatě stydělo. Mluvily o tom, že se přece mají šťastně, že jsou velmi vděčné za život, který mohou žít, že mají zdravé děti a manžela a že se skoro obávají vyslovit, že v něčem jednoduše nejsou naplněné.
Přesto se to ale dělo.
Betty Friedan potom tento jejich pocit popsala jako „the problem, that has no name“, tedy jako problém, který nemá jméno.
Problém, který neměl jméno
Že problém nedostal jméno, nebylo náhodou. Žádná z žen totiž nedokázala popsat, proč se s pravidelnými pocity prázdnoty pravidelně potýkají a jak by to celé vlastně daly do slov. Betty Friedan ale velmi umně vyslovila, že to, co ženám, dle jejich vysvětlování chybí, je v podstatě regulérní a povšechné zapojení do života, profesí a událostí, které skutečně mohou něco ve světě změnit.
Na straně 85. k tomuto cituje osvíceného kněze Theodora Parkera, který v Bostonu, dokonce již v roce 1853, kázal toto:
Nechat polovinu lidstva spotřebovávat svou energii na úklid domácnosti, péči o manžela a výchovu dětí je ohromným plýtváním tím nejcennějším materiálem, jaký Bůh kdy stvořil.
Je to celé opravdu zvláštní, když si uvědomíme, že nám stačí, aby ženy byly v domácnosti a muži vydělávali peníze. Nedáváme pak všichni na sebe náhodou enormní tlak, kterému nikdy nemůžeme dostát? Navíc muži pak své děti kvůli zapojení v práci prakticky neuvidí, a ženy budou dál trpět tichou frustrací a nedostatkem emoční a fyzické podpory a péče ze strany muže. Kromě toho skutečně plýtváme ekonomickým potenciálem poloviny obyvatelstva. Například ekonomicky se totiž ukazuje, že nezapojení žen do pracovního procesu tak, jak by si zasloužily (flexibilní úvazky, sdílení péče o rodinu ve vztahu a tak dál, a tak dál), nás stojí ročně obrovské peníze.
Tím, že ženám neumožníme rovnoprávné zapojení do pracovního světa plýtváme obrovským ekonomickým potenciálem poloviny obyvatelstva. Mužů se nikdo neptá: A děti máte? A kdo je bude hlídat?
Prošlapat hlasitě cestu
Betty ve svých snahách neustávala. Jak už bylo řečeno, spoluzaložila organizaci se zkratkou NOW (National Organization for Women), díky které se podařilo prosadit mnoho legislativních změn, jež ženám významně prospěly v každodenním životě. Témata byla podobná, jako jsou dnes - rovné pracovní příležitosti, potratová práva, odstranění diskriminace. A dělala to skutečně vehementně a velmi hlasitě.
Někdy se můžeme setkat s názorem, že pokud jsou někteří příliš hlasití a moc určité věci tlačí, není to dobře. Vždyť přece rovnoprávnost v našem státě máme, a proto není třeba dále nepříjemně a hlasitě bojovat? Opak je ale pravdou. V tuto chvíli je v České republice rozdíl výplat mezi ženou a mužem ve výši 16 %, jak ukazuje web Ministerstva práce a sociálních věcí - Rovná odměna. A to je tedy k rovnosti vskutku daleko. Navíc na nižší mzdy jsou potom navázané nižší důchody žen nebo třeba debata o volbě rodičovské - tradičně a pochopitelně půjde na rodičák ten, který vydělává méně. A jistě, ženy často pracují v méně lukrativních profesích, často v tzv. profesích pečujících. Bohužel ale z jednoho hlavního důvodu - že je společnost dlouhodobě motivuje k tomu, že jsou v tom dobré. Že je nějak apriori v jejich DNA zapsána snaha pečovat o všechny, ideálně ještě za smutnou částku. (Protože jsou přece obětavé a prorodinné).
Tradičně a pochopitelně půjde na rodičák ten, který vydělává méně. Pokud by ale rozdíly ve mzdách nebyly tak markantní, situace v domácnostech by mohla být zcela jiná.
Feminismus je o možnosti volby
Pojďme ale zpět k tématu, protože zacyklení problému v naší společnosti je poměrně hluboké. Pokud se zamyslíme nad tím, za jaká témata ve společnosti bojovala Betty Friedan tehdy, opravdu nám přijde, že jsme je již vyřešili? Že už není potřeba tematizovat, že každá žena se může rozhodovat svobodně o svém těle (jakoby potrat nebyl už tak hroznou zkušeností, ještě máme tu drzost zasahovat do toho, jak se žena o svém těle má rozhodovat), že každá žena má mít na stejné pracovní pozici, se srovnatelnými zkušenostmi a vzděláním stejný plat jako její kolega a že není normální na ženy pokřikovat na ulici, pokud se nám líbí?
Ne, nemáme na to nárok ani právo a není to normální.
Myslím, že i dnes je jasné, jak moc jsou myšlenky Betty nadčasové. Ještě jsme totiž nedošli do bodu, ve kterém bychom byli - všichni - reálně rovnoprávní. Betty Friedan prolomila ticho a ukázala jasnou cestu pro celosvětovou změnu. Ukázala, jak důležitá je seberealizace všech i mimo rodinu a otevřela téma o očekáváné roli ženy a muže ve společnosti, o rodičovství, kariéře a péči. Pojmenovala pocity milionů žen a její kniha a myšlenky z ní měly dopad na celý svět. Proto „The Feminine Mystique“ (Mystická ženskost) velice doporučuji k přečtení a pouze upozorňuji, že není tak úplně jednoduše k sehnání, takže pokud na její výtisk narazíte, v podstatě jste vyhráli v loterii. Myšlenky Betty Friedman jsou stále živé a někdy až bolestně aktuální. A nebojte, postavit se za práva ostatních můžete i bez přečtení mnoha a mnoha knih.
Věřím totiž, že odpovědností nás všech je za svobodnější a rovnoprávnější společnost bojovat, pokud máme jakoukoli možnost a hlas.
Zdroje:
The Feminine Mystique, Betty Friedan, ISBN: 0-440-32497-1
https://www.theguardian.com/world/2021/jan/15/betty-freidan-how-to-be-voluble-sexy-and-liberated-1971
