Článek
Norské hlavní město jako centrum jednání o míru
13. září 1993 si izraelský premiér Jicchak Rabin a předseda Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat na trávníku Bílého domu slavně potřásli rukama, a zpečetili tak dohody z Osla, které od té doby teoreticky i prakticky tvoří základ izraelsko-palestinského mírového procesu: soubor opatření a kroků k budování důvěry, které by nakonec vedly k řešení v podobě dvou států.
Po třiceti letech nastal čas uznat, že „Oslo“ selhalo. Vinu na tom nesou všechny zúčastněné strany. Izrael rozsáhlým rozšiřováním osad na Západním břehu porušil svůj závazek, že bude zachována „celistvost a status“ okupovaných území. Palestinské vedení propadlo korupci a špatnému hospodaření. A USA a mezinárodní společenství nevyvodily odpovědnost na obou stranách a nečině přihlížely eskalující se situaci. Izraelské bombardování pásma Gazy pokračuje a je těžké přemýšlet o tom, co bude následovat. Měli bychom však radikálně přehodnotit mírový proces a převrátit scénář z Osla. První krok? Uznání palestinské státnosti Spojenými státy.
Oslo nemělo nikdy šanci na úspěch
Hlavní příčinou neúspěchu Osla - kromě zlé vůle těch, kteří si nikdy nepřáli jeho úspěch, a těch je mnoho - je jeho základní struktura. Ačkoli byla zamýšlena jako prozatímní dohoda, která by netrvala déle než pět let, její vypršení bylo podmíněno „jednáním o trvalém statusu“, které by vyřešilo otázky zahrnující: Jeruzalém, osady, izraelská vojenská stanoviště, palestinské uprchlíky, hranice, zahraniční vztahy a Izraelce na palestinském území. Žádná z těchto otázek nebyla vyřešena. Jedním z klíčových důvodů je zásadní nerovnováha mezi postavením Izraele jako národního státu, který může rozhodovat o svých vlastních cílech a krocích, a postavením OOP jako zástupce okupovaného národa s malými možnostmi nad rámec každodenní správy zmenšujícího se území.
V důsledku plánu z Osla na vytvoření palestinského státu byla vytvořena Palestinská samospráva jako prozatímní orgán, který dohlížel na části okupovaných území. Její existence však byla závislá na izraelské vládě - často sloužila jako prodloužená ruka izraelského bezpečnostního aparátu - a její vlastní obyvatelé ji nikdy nepovažovali za důvěryhodnou nebo legitimní.
Mezitím došlo k nárůstu izraelské pravicové politiky, což bylo poznamenáno širokým přijetím názvosloví „Judea a Samaří“ pro označení Západního břehu Jordánu, jako by zahrnoval provincie Izraele, a rozšířeným vedením premiéra Benjamina Netanjahua, jehož strana Likud ve své zakládací listině uvádí, že „mezi mořem a Jordánem bude pouze izraelská suverenita“. To vše navždy odložilo možnost jednání o trvalém statusu, stejně jako o palestinský stát, který Oslo předpokládalo. K nápravě této nerovnováhy a navrácení izraelsko-palestinského mírového procesu na správnou cestu je třeba zásadní změna paradigmatu. USA by měly uznat palestinskou státnost a podpořit žádost Palestiny o členství v Radě bezpečnosti OSN.
Diskuze o budoucnosti pod přísným dohledem USA
Samozřejmě by to nebyla snadná cesta. Spojené státy by musely zůstat zásadním garantem izraelské bezpečnosti a další mezinárodní podpora, zejména ze strany arabského světa, by byla nezbytná. Diskuse by si pravděpodobně vyžádaly politicky sporné přístupy ke vznikajícím otázkám, jako je přítomnost izraelských osad na Západním břehu Jordánu. (Jedním z řešení by mohlo být zrušení menších osad a pronájem velkých bloků osad Izraeli na 25 let, podobně jako je tomu u dohody mezi Velkou Británií a Čínou o Hongkongu). Především by to také vyžadovalo obnovení konsensuální a reprezentativní vlády Palestinců, která by nesla monopol na použití síly s vyloučením jakýchkoli milicí nebo nesdružených sil, a i když existují určité náznaky, že by to mohlo být možné, i to bude těžké.
Jakkoli je tato cesta náročná, je zřejmé, že současná strategie nefunguje. Dokud bude palestinská státnost podmíněna metrikami - jako jsou ty, které byly stanoveny v dohodách z Osla pro stažení izraelské armády na základě „převzetí odpovědnosti za veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost palestinskými policejními silami“ -, jejichž dosažení závisí na rozhodnutí izraelské vlády, a dokud bude Izrael moci určovat podmínky a utvářet realitu na Západním břehu Jordánu a v Gaze, nebude stávající politický proces nikdy schopen zajistit spravedlivý a trvalý mír.
To však neznamená, že řešením jsou dva státy, jak je předpokládalo Oslo. V tuto chvíli není zdaleka jasné, jaká forma palestinského státu může být životaschopná - ani na Západním břehu vzhledem k rozsáhlé síti izraelských osad, ani v Gaze vzhledem ke zkáze způsobené izraelskou vojenskou operací. Jakékoli řešení bude vyžadovat vyřešení napětí uvnitř palestinské politiky mezi cíli správy a odporu.
Oslo mělo Izraeli zajistit bezpečnost a Palestině státnost, ale ani jednoho z toho nedosáhlo. Je čas zbavit se starých způsobů. Spíše než cesta ke státnosti, která začíná jednáním, je čas na cestu k jednání, které začíná státností.
Zdroje:
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1993-09-14-mn-34992-story.html
