Jak se generace stala tak hloupou?

Vzpomínám si, jakoby to bylo včera, když mi jeden z kolegů ukázal TikTok. Až do roku 2023 jsem se mu vehementně vyhýbal. Byla to pro mě platforma, kde náctileté holky tančí na nesmyslné písničky a woke levičáci brečí o útlaku patriarchátu.

Ono to vlastně není tak daleko od pravdy, ovšem TikTok od svého vzniku prošel obrovskou změnou a svůj obsah si tam nalezne prakticky kdokoliv. Od polonahých ženských, přes konzervativní hlasy o migraci, konspirační teorie, naučná videa až po trans lidi, kteří vedou nekonečné diskuze, že trans žena je žena.

Dnes ráno mi na hlavním profilu vyskočilo velmi zajímavé video, které mě donutilo napsat tento článek. V něm mladá Američanka s jedním z těch trochu mrtvolně znějících hlasů z Los Angeles mluví o „manifestaci“. Člověk se občas podiví, ale některá taková videa mají miliony zhlédnutí a lajků.

Pro nezasvěcené „manifestace“ je myšlenka, že si dobré věci doslova vynutíte. V angličtině velmi populární: „to manifest“ je v tomto kontextu opravdu používáno jako vizuální zhmotnění nějakého přání. Rozhodnete se, že chcete finanční hojnost, nebo dovolenou v jižní Francii, a „manifestujete“ to do vesmíru. Je to asi jako modlitba, jen je to neomluvitelně sobecké.

Jinde mě internet informuje, že se Megan Boniová, náhodná zpěvačka z TikToku, stala virální díky dvacetivteřinové písničce, kterou si vymyslela a nazpívala hloupým hlasem jako vtip o tom, že chce přítele z finančního oboru se svěřeneckým fondem, a která byla zremixována Davidem Guettou a vyústila v to, že jí - ženě, která nemá žádné hudební schopnosti ani nikdy nenapsala pořádnou písničku - nabídla skutečná nahrávací společnost seriózní smlouvu. Smlouvu odmítla se slovy: „Proč si myslíte, že umím napsat písničku? Proč si myslíte, že bych mohla napsat album?“, ale přesto říká, že se „poveze na vlně trendu oné písně“, vystoupí s Guettou ve Vegas a doufá, že se objeví v Saturday Night Live.

Pokud vám to nestačí, chodíte někdo na zahraniční weby? Já ano, protože rád čtu o tom, co se děje ve světě i pohledem jiným než pohledem českých médií.

Zaujala mě „recenze“ turné Taylor Swift Eras Tour v Edinburghu. „Recenze“ je v apostrofech, protože BBC má zřejmě nějakou smluvní povinnost propagovat Taylor Swift každodenními články překypujícími mdlou chválou. Recenze by mohla znamenat například úvahu o tom, jak město vyhnalo bezdomovce, aby uvolnilo místo lavině turistů Swiftové, nebo o naprosté prázdnotě jejích písňových textů. Ale ne, jediné, co je zajímá, je, že jedna z písní „je údajně o herci Jakeu Gyllenhaalovi“. Celé to působí spíše jako příspěvek na fóru fanoušků Taylor Swift než jako údajně „nestranné“ celostátní zpravodajství, mezi jehož základy má patřit vyhýbání se „nepatřičnému zviditelňování“.

Celé to působí jako podivný vtip a parodie na kulturu. Až na to, že není. BBC, napůl seriózní zpravodajská stanice, napsala všechny tyto články se smrtelnou vážností. TikTokeři mluví o „manifestování“ peněz a úspěchu a dostává za to uznání o silné ženě. A nikdo se nepozastaví nad tím, že to, co popisuje, je naprosto povrchní, zoufale sobecké a navíc prostě nepředstavitelně hloupé. Dostali jsme se do doby, kdy za vzor morality považujeme náhodnou ženu, která milionům následovníků říká, že když budou jen „manifestovat“ z vesmíru, dostanou, co budou chtít.

Samozřejmě, možná je to jen pokřivený pohled na kulturu, který poskytuje internet. Možná jsem se jen podíval na BBC ve špatný den. Nebo možná ne. Víme, že mladá generace doslova hloupne, výsledky testů celosvětově klesají a víme, že děti ve věku 11 až 14 let tráví v průměru 9 hodin denně sledováním obrazovek. Masivní nárůst problémů s duševním zdravím u mladých lidí od roku 2012 také odráží skutečnost, že tento efekt není jen povrchností kultury, ale že v konečném důsledku škodí těm, kteří v tomto bizarním online světě vyrůstají. Od rostoucí úzkosti, deprese a poruch příjmu potravy si musíme přinejmenším přiznat, že ať už děláme cokoli, mladým to nepomáhá.

Částečně si myslím, že si společnost jednoduše zvykla. Zvykli jsme si na to být hrozně divní. Nikdo dostatečně neříká, jak je to bizarní. Vyhodit bezdomovce, aby si hvězda udělala koncert a chválit ji za její písničky o vztahu s hercem. Virální hit přihlouplé dvacetivteřinové, špatně nazpívané písničky, který přiláká miliony lidí.

Tradiční televizní vysílání ale není úplně daleko. Jsem člověk, který televizi nevlastní. Filmy streamuju na počítači a sport si také zapnu přes internet. Když se tak občas dostanu k televiznímu vysílání, jako například u mé mámy, nestačím se divit. Televizní zprávy zrovna zmiňují vykradení nějakého krámku v nočních hodinách. Reportáž přeruší názorná ukázka, kde reportérka uvádí: „Takhle jednoduše může běžné domácí kladivo rozbít skleněnou výlohu.“ A následuje ukázka, jak nějaká ruka držící kladivo rozbíjí skleněnou tabulku. Začínám se hlasitě smát: „To si dělají srandu, opravdu ukazují, jak kladivo rozbíjí sklo?“ Máma na mě nechápavě kouká. Pro mě je to šok, asi jsou všichni zvyklý na tak přihlouplé reportáže, že mi názorná ukázka toho, co se stane, když bouchneme kladivem do skla, připadá jako z jiné planety.

Ostatně ze stejného soudku je již legendární reportáž o tom, co se stane s vodou, když mrzne.

Zdá se, že jsme nějak ztratili schopnost aplikovat nadhled, který přirozeně máme v reálném světě, na online svět, v němž všichni trávíme nepřiměřeně mnoho času. Nějak jsme ztratili schopnost uvědomit si, že kultura tvoří náš svět, že je to významová krajina, v níž existujeme, a že má skutečné důsledky. Nárůst duševních problémů mládeže by nám to měl říct.

Ale možná křičím do prázdna nebo jsem rozzlobený muž, který křičí do oblak. Nebo možná ne. Nemyslím si, že v tuto chvíli existuje něco, co by nás zastavilo v tom, abychom změnili kurz naší kultury. Podobně jako poukazování na směšnost Trumpa nikdy nepronikne k Trumpovým příznivcům, stejnou slepotou trpí i ti, kteří si myslí, že nás tato kultura spíše zachraňuje, než ničí. Ale co se dá dělat? Teď si jdu dát šálek čaje a pak se vydám ven do skutečného světa.