Článek
Když jsem před téměř 15 lety začal brigádu v útulku, bylo to čistě z vlastního zájmu. Zrovna nám umřel rodinný kocour Rocky a já se rozhodl chodit na letní brigádu jako dobrovolník v lokálním útulku pro zvířata, abych si emočně vykompenzoval ztrátu našeho mazlíčka. Truchlil jsem a potřeboval jsem ve svém životě více koček. V útulku jsem našel spoustu okamžité satisfakce - mazlení s vrnícími kočkami a hraní si s dovádějícími koťaty. Tito jedinci neměli problém najít nový domov. Kočku jsem si však domů neodnesl, žádná nebyla jako Rocky.
V útulku však byla ještě jedna populace - kočky, které přechod na život v útulku nezvládaly dobře. Ty, které přišly o domov a nyní se schovávaly, syčely a nechtěly se mazlit: „kočky s osobností“, se jim říkalo. Když jsem se o nich dozvěděl, uvědomil jsem si, že mým posláním v útulku není kompenzovat své vlastní potřeby spojené se ztrátou rodinného kocoura, ale jejich.
Tato zvířata nepřinesla okamžitou radost, ale práce s nimi byla nakonec tou nejpřínosnější částí práce v útulku. Jejich rehabilitace vyžadovala obrovskou dávku trpělivosti a času (nemluvě o jemném zacházení, pamlscích a hře). Dobrou zprávou bylo, že s notnou dávkou péče a opatrného zacházení se dařilo nacházet jim nové domovy, kde mohly rozkvétat. V tomto byl útulek špičkový. Nesloužili pouze jako útočiště, ale aktivně se zajímali o převýchovu problémových mazlíčků a já se velmi rychle stal součástí tohoto kruhu.
Nešlo však jen o to, najít kočkám domov, bylo potřeba zajistit, aby v těchto domovech zůstaly. Kočky často končí v útulcích kvůli svému chování: Strach, agresivita nebo znečišťování domu mohou být pro člověka nesnesitelné. Motivovalo mě to naučit se o kočkách vše, co jsem mohl, abych je pomohl udržet je mimo útulek. Po vzoru své kolegyně jsem začal zpovídat majitele, kteří přišli dát svou kočku do útulku.
Nevychovaná kočka = problémy v domácnosti
Příběhů bylo hodně, většina lidí se o tom nechtěla bavit, protože jim očividně bylo trapně a spousta z nich přešla do pasivně agresivního módu, že co se jako starám. Můj asi první „zářez“ byl snoubenecký pár, který nedávno smísil rodiny. Od ženy přišel kocour Matouš, od muže štěně Rohlík. Říct, že to nešlo dobře, bylo slabé slovo, protože Matouš čůral na gauč a nechtěl mít s Rohlíkem nic společného.
Když jsem si s nimi povídal, abych získal více informací, všiml jsem si, že paní kocoura neustále tiskne a milískuje, zatím co kocour spokojeně vrní a klimbá v jejím náručí, kdežto chlap nervózně popohání: „Jdeme teda už?“ Nemohl jsem se zbavit dojmu, že problém není ani tak v kočce, ale v pánovi, který prostě kocoura neměl rád. Když jsme se dobrali k tomu, že paní se vlastně kocoura nechce zbavit, začali jsme řešit jaké u nich je doma prostředí.
Než se pár spojil v jednu domácnost, kocour byl naprosto bezproblémový, vše se změnilo právě s odstěhováním majitelky. Pro kocoura to tak byly tři nové, velmi silné prožitky. Změna kompletního prostředí, štěně a chlap. Místo toho, co by kocourovi pomohli se se změnou vypořádat a dali mu čas, tak nějak očekávali, že: „Po měsíci by si už jako mohl zvyknout.“
Nakonec jsme vymysleli změny v prostředí, které by mohli provést, včetně přesunu bedýnek na stelivo na místa, kde se Matouš cítil bezpečně. Přidání schodů pro domácí mazlíčky Matoušovi umožnilo přístup na vyvýšená místa, kam by se mohl od Rohlíka dostat pryč. Nakonec přišla výchova Rohlíka. Pán velmi nerad slyšel, že by bylo potřeba začít Rohlíka vychovávat i když je štěně. Hlavním úkolem bylo eliminovat situace, kdy Rohlík honí Matouše po bytě, kouše ho a snaží se si s ním po štěněcím vzoru hrát. Když po měsíci přišel do útulku spokojený email, cítili jsme všichni zadostiučinění. V první řadě to bylo o jednu zbytečně umístěnou kočku méně, v druhé straně to byla pomoc tam, kde byla potřeba.
Letní brigáda se změnila v mezi-školní výpomoci a práce v útulku se stala součástí mého života až do mých vysokoškolských let. Během této doby jsme pomohli několika majitelům, a že těch příběhů bylo: páry, které se kvůli kočkám rozcházejí nebo spí v oddělených postelích; lidi, kteří se bojí pozvat hosty, protože jejich dům je cítit kočičí močí; nevyspalé lidi s kočkou, která jim nedá spát celou noc.
Uvědomil jsem si, že i když mnozí z těchto lidí žijí s kočkami celý život, často toho o nich moc nevědí. Kočky mají instinkt škrábat, šplhat, schovávat se, lovit a vylučovat v čistém prostoru. Mohou být teritoriální a ostražité vůči nově příchozím. Tyto instinkty mohou být příčinou konfliktů, pokud kočkám neposkytneme přijatelná východiska, jako jsou robustní škrabadla, kočičí stromy, úkryty a čisté záchodové mísy. A když se je snažíme příliš rychle seznámit s jiným domácím zvířetem, může z nich doslova létat srst.
Když rodiče domácích mazlíčků vědí, co dělá naše kočky šťastnými, víme, jak jim zajistit zdravé prostředí. Přestože nám naše kočky nemohou přímo říct, co je trápí, můžeme se pečlivým pozorováním hodně naučit. Na základě toho můžeme lépe interpretovat, co nám kočičí chování říká, a v důsledku toho mít se zvířetem lepší vztah.
