Článek
Každému rodiči se při jeho výchově stane situace, kdy už je toho prostě dost. Jste dotlačeni na okraj příčetnosti a už nemáte kam jít. Z naprosto logického, avšak neefektivního důvodu, sáhnete ke křiku a přikazování.
„Je mi jedno, jestli to nechceš dělat! Uděláš to, protože ti to říkám!“
„Ne, ne, ne, ne, ne!“
Z vlastní zkušenosti vím, že když svému dítěti řeknete tento skvostný výrok, obvykle to má dva důsledky:
- Dítě vyvalí oči a ignoruje vás, protože co jako na mě mámo/táto zkoušíš.
- Rozpláče se, protože tak, jako se vaše frustrace projeví křikem, jeho frustrace se projeví hysterickým záchvatem.
Nakonec proti sobě stojí dvě frustrované bytosti a my jako rodičové se škrábeme na hlavě, proč je prostě problém obléct se do školky. Když mezi vámi a dítětem není souhra, právě tehdy dochází ke špatným rodičovským rozhodnutím.
Vyhrožujete, nebo prosíte?
Jako rodiče jsme od svého okolí a společnosti bombardováni názory, jak vychovávat své dítě. Pokud jen šlápnete vedle, jste hrozný rodič a můžete své nebohé děti poznamenat na celý život, a měli by je vám odebrat a umístit do děcáku.
Znáte to, hysterické maminky, které dávají svým dětem jen bambusové příbory. Nevýchova, kdy dítě řekne své mamince, že je blbá a maminka mu to odsouhlasí, že je to jeho validní pocit. Nebo naopak rodič tyran, který své dítě terorizuje a nenechá ho se ani smát, protože křičí, a potom říká o vašem dítěti, že je nevychovaný spratek, protože vy ho necháte dělat blbosti, smát se a lítat po venku.
Dokonce i vaši vlastní rodiče mohou mít k vaší výchově pár slov. O to víc rodiče sobci, kteří automaticky zkritizují vše, pokud to neděláte stejně jako oni. Nemohou však nikdy pochopit, že se ze všech sil snažíte neopakovat jejich chyby. Pokud se máte dopouštět chyb, pak chcete, aby to byly chyby vaše vlastní. Pokud mají mé děti trpět, bude to kvůli nevědomosti, ne kvůli nedbalosti!
Smutné je, že ať se budete snažit sebevíc, stejně budete používat metody, které používali vaši rodiče, a které by se vám dnes mohly příčit.
Dovolte mi uvést příklad zavrhované metody ze staré školy, kterou používám v poslední době.
Metoda cukr a bič
Asi si teď řeknete: „Páni! Ne, tohle na své dítě nepoužíváte, že ne?! Copak nevíte, že to ještě zvyšuje jejich úzkost?! Jsou na to výzkumy! Budete s nimi manipulovat a říkat jim, že vaše láska je podmíněná! Zbavuje je to pocitu vlastní moci! Rozbije to vztah, který máte se svými dětmi! Unikne jim skutečný smysl toho, proč by měly dělat to, co po nich žádáte! Začnou se zajímat a myslet jen na to, jak dostat cukr a vyhnout se biči!“
Dobře, skvělé. Děkuji. Jsem hrozný rodič, že používám tuto metodu. Chápu to. Jde o to, že někdy musíte být nejdřív hrozný rodič, abyste se stali lepším. Kdybych měl novým rodičům poradit, bylo by to přijetí faktu, že budete hrozní rodiče. Jen se snažte zajistit, abyste nezůstali hroznými rodiči z důvodu zahořklosti a neochoty vychovávat své dítě.
- Nedělejte vědomě stále stejnou chybu.
- Buďte hrozní z nevědomosti, ne z nedbalosti.
Takže, jsem hrozný rodič, protože používám metodu cukru a biče? Víte, v čem je problém? Tato metoda funguje až příliš dobře! Není divu, že se kolem ní točí celý náš dnešní svět. Cukr a bič vidím všude kolem sebe.
Moje zaměstnání je hrozné! Nudné! Dobře, tady máš nějaké peníze, když ho budeš dělat dobře (cukr).
Ale, když ho budeš dělat špatně, vyhodím tě (bič).
Zaplaťte nám - vaší zvolené vládě - vaše daně, a my vám zajistíme základní služby, které potřebujete (cukr).
Pokud nebudete platit daně, zavřeme vás do vězení (bič). Ale, že většinu cukru, který jsme vám slíbili, nedostanete, to nevadí.
Tak mi, prosím, řekněte, jak mám vychovávat dítě, aby pochopilo, jak funguje svět, když při výchově nemohu v praxi uplatnit, jak svět funguje? Takže ano, tuto metodu budu používat i nadále, jediné co mohu udělat je, snažit se ji přizpůsobit malému dítěti a neterorizovat jej podmínkami a strachem z trestu.
Jedním z problémů metody cukr a bič je skutečnost, že je často nenápadná. Pro člověka, který ji přijímá, není jednoznačně jasná. Tímto způsobem je spíše manipulativní. Jednoduché řešení tedy spočívá v tom, že svým dětem řádně vysvětlím, co je metoda cukr a bič a dám jasně najevo, kdy ji využívám a proč tak činím.
Jak jsme dítěti vysvětlili metodu cukr a bič?
Jak bych mohl tento bod přiblížit zábavnou formou? Klasická forma, postavičky a role. Máme u nás doma jednoho plyšáka, který je antagonistou celé rodiny. Mé potřeštěné a systém opovrhující alter-ego se do něj vtělilo. Plyšák se jmenuje Jednoróža a Jednoróža vyloženě zlobí. Je to perfektní způsob, jak dítě rozesmát, ve věku, kdy si již uvědomuje hranice a mantinely, a osobní kontakt s někým, kdo všechny nastavené pravidla porušuje, je zakázané ovoce, které chutná nejlépe. Jednoróža proto kleje, rozhazuje věci, prská, zlobí mámu, prdí a když má něco udělat, udělá to špatně.
Naše tříleté dítě ji samozřejmě miluje, protože je hrozná sranda vidět Jednoróžu, jak rozhazuje hračky, protože je prostě nebude uklízet. Nakonec musíme Jednoróžu vždy zavřít do vězení a jít uklízet ten nepořádek.
A v tomto duchu jsem malému synovi vysvětlil metodu cukr a bič.
„Dobrý den, paní Jednoróžo.“
„C-c-co? Co se děje! Já jsem spala!“
„Promiňte, že vás ruším, ale tenhle chlapeček se nechce převléknout do školky.“
„COŽE! To je naprosto nepřijatelné. Stejně jako rušení mého spánku jen tak jako mimochodem! Já mám svůj spánek opravdu ráda a OPRAVDU (za poprskání celého okolí) nemám ráda, když mi ho někdo rušííííí!“
„Ano, promiň. Já vím, ale musím se tě zeptat, jestli by za takové chování měl být nějaký trest?“ „No, to bez pochyby,“ odpověděl jsem skrze ústa Jednoróži.
„Jaký by podle tebe měl být trest?“
„Nevím, jsem příliš unavená na to, abych přemýšlela a navíc, jsem jen hloupý jednorožec! Jak to mám asi vědět? To si vyřeš s tím zlobivým klukem. Hlavně ať je potrestán za to, že mě ruší ve spánku! NIKDO MĚ NIKDY NERUŠÍ VE SPÁNKU,“ hystericky piští Jednoróža.
S dítětem, které se teď válí smíchy po podlaze, se mnohem lépe pracuje. Co nejdřív vypadalo jako hysterák, že se prostě obléct nechce, dopadlo tak, že má záchvaty smíchu. A v tomto rozpoložení se ho pak zeptám, jaký by podle něj měl být trest. Vtipné je, že sám nabídne nějaký vhodný, jakože nedostane kokino, nebo nebude pohádka, a já pak řeknu: „No, dobře a jestli to jako trest nechceš, tak se hybaj převléct, nebo se Jednoróža zblázní, že jsme ji probudili.“
„Co to znamená zblázní, tati?“
URGH!
Po mé odpovědi se pak půjde dostatečně rychle převléknout. Stálo mě to trochu času a námahy, ale nejspíš mi to ušetřilo čas místo toho, abych na něj zvyšoval hlas a zlobil se. Nemyslím si, že by taková interakce vyvolávala další úzkost, a dítěti jsem poskytl možnost určité samostatnosti. Rozesmál jsem ho, takže vztah je pravděpodobně pozitivně ovlivněn.
V tomto příkladu je moje dítě dost chytré na to, aby vědělo, proč se musí jít převléknout do školky. Také ví, že cukr a bič mohou být v různých scénářích různé věci.
V současné době moje metoda funguje dobře, ale jak dlouho to tak bude, to se teprve uvidí. Budu ji muset stále vylepšovat a dávat pozor, abych nespadl do známých nástrah, do kterých jsem spadl v minulosti.
To, že je snadné děti rozesmát, je pro nás rodiče taková výhoda. A v pozitivním duchu se mnohem lépe dítě přesvědčuje. S kombinací cukru a biče pak dokážu dítě přimět dělat všechno, co po něm chci, a nemusím zvyšovat hlas.
