Článek
Nový díl Výměny manželek, který je aktuálně na Voyo a bude na Nově ve středu 13. března, ukazuje opět smutnou realitu typicky české sociálně slabší rodiny. Utrpení, slzy, agresivní a nezvladatelné děti, lhostejný manžel, výherní automaty, špína, švábi a dokonce i vši.
Stojí proti sobě dvě protikladné rodiny. Bohatší, spokojená, šťastná a chudší, depresivní, na rozpadnutí. Když Martina z „normálnější rodiny“ vystoupí z auta, spadne jí brada. Zastaví totiž před zanedbaným a oprýskaným domem. „Fuj!“, to je první slovo, které pronese ještě mezi dveřmi. Hned za dveřmi jí překvapí pavučiny, omlácené zdi, zašlá podlaha, rozpadající se nábytek, vybydlené místnosti a naprostý chaos. „Uvnitř je to dost podobné jako zvenčí – bordel a na záchod si asi nikdy nesednu,“ prohlíží si prostory. „K tomu nemám slov, jak tady může někdo žít, tohle není bydlení pro lidi,“ konstatuje šokovaná Martina.
Druhý den má Martina na starosti jejich čtyři děti. Po noci, kdy se skoro nevyspala, zjišťuje, že děti jsou nezvladatelné. Jeden z kluků například začne vozit dřevěná polena doprostřed ložnice, dcera pokládá kaštany na rozžhavená kamna a riskuje tak požár. Další z kluků jen tak vrtá díry vrtačkou do zdi. Bytem vládne naprostý chaos a děti absolutně neposlouchají. Agresivní děti jsou naprosto nezvladatelné a tátovi Milanovi je to více méně jedno. Jediným trestem za neuvěřitelné chování dětí byl zákaz sladkostí a jeho: „Ty, ty, ty!“ Martina v nové domácnosti navíc zjišťuje, že si děti berou nějaké léky. Ty jim však nechce dát, protože nebyly napsané v manuálu. Režie proto u maminky dětí ve Znojmě zjišťuje, zda mají nějaké léky brát.
„Mají to od psychiatra, dcera je totiž nezvladatelná a může být agresivní a bije ostatní děti,“ prohlásila druhá Martina, která ve Znojmě zjišťuje, jak krásně se dá žít. „Kolikrát jsem říkala Milanovi, ať nám to tam udělá hezčí. Je mu to ale jedno, ani já ho nezajímám,“ stěžovala si na manžela. Mezi tím na Martinu v Novém Dvoře čeká další šok. Zjistí totiž, že děti mají vši. Vyvolá tím skandál a okamžitě požaduje, aby Milan koupil speciální šampon a děti vyčesával. Do konce výměny začne Martina nosit čepici a má strach, aby vši nechytila.
Režie informovala i druhou rodinu ve Znojmě, aby se prohlédli, zda jim tam vyměněná manželka vši také nedovezla. Ta to však odmítá. „Já je nemám, jsem čistá, to je ostuda. Kolikrát jsem říkala Milanovi, aby děti vyčesával, já to neumím,“ konstatovala Martina k překvapení Václava, otce rodiny ze Znojma. Ten jí vynadal, že nemůže vše svádět na muže, ale musí se také sama o děti starat a vzchopit se. To Martina jen suše okomentovala slovy, že jí jednou sociálka stejně zřejmě děti vezme. Václav Martinu zkritizoval, že zavšivení dětí neoznámili před natáčením a že takovou zásadní informaci zatajili.
Kdo za to vlastně může?
Obsah reality show Výměna manželek může snadno vést k rychlému a nespravedlivému odsouzení sociálně slabých rodin a jejich životního stylu. Rád bych upozornil, že jednotlivé rodiny a situace jsou velmi individuální a nelze je generalizovat. Zaměření se pouze na dramatické a problematické momenty jedné rodiny samozřejmě neznamená, že každá sociálně znevýhodněná rodina má podobné problémy jako ta zobrazená v tomto dílu, stejně jako ne každá bohatá rodina má idylický a bezproblémový život.
Na druhou stranu, i když si uvědomíme pečlivě vybraný narativ produkce, nemůžu si odpustit úšklebek směrem ke státu. Proč kritizuju stát? Kdo díl zhlédnul, tak si jistě vybaví moment, kdy se Milan pousmál a řekl, že byl střídavě na dávkách 17 let, dle jeho slov: „Přece nepůjdu někam dělat za 20 000.“ A vlastně, divíme se Milanovi? Já ne. V momentě kdy stát nastaví takové podmínky, je naprosto v pořádku, že toho někdo zneužívá. Proto, jestli někoho můžu kritizovat, tak to není jen a pouze tato naprosto tragická a nefungující rodina, ale stát, který si udělá fajfku, že dělá něco pro sociálně slabé, chce jim pomáhat, chce jim ulevit a realita je „nefachčenko“ co 17 let tyto dávky zneužívá, jeho rodina nefunguje, jeho barák nefunguje, děti jsou zralé na pobyt v dětském domově. Navíc, co si vydělá, prohraje na automatech.
Má druhá kritika státu směřuje k přítelkyni Milana a matce zanedbaných dětí, Martině. To, že byla celý díl naprosto stoická a nefungovala v normální rodině, bylo jen odrazem jejího duševního stavu. Kompletně zhroucená, zablokovaná, duševně rozpadlá bytost. A proč to tak je? V dílu se dozvíme, že si Martina prošla dětským domovem. O jejich rodičích toho moc nevíme, ale asi člověk nemusí být Einstein, aby si vydedukoval, že to nebyla idylická rodina, která byla možná dost podobná té, kterou vidíme ve Výměně. Když se podívám na Martinu, je mi ji líto, neposmívám se, nejsem znechucený, je mi ji upřímně líto.
Martina je totiž člověk, kterého nikdo nenaučil jak být dospělým. Proto dělá dětinské rozhodnutí, neumí se starat o svou vlastní rodinu, neví jak má fungovat, neví jak být partnerkou, jak si najít partnera. Proto není divu, že si najde prvního vypatlaného blbce, její rodina je na rozpadnutí a ona se při střetu s realitou zhroutí a dostane do psychického bloku. Řeči jako: „Začni fungovat, musíš se starat, musíš domluvit Milanovi,“ tady nemají žádnou váhu, protože ona neví jak, nikdo ji nezačlenil do společnosti. Pokud ta holka vyšla z dětského domova v 18 letech a byla vyhozena na ulici, je jisté, že přežívala jak se dalo. My co jsme měli štěstí na jakž takž fungující rodiny, které nás dostaly do jakž takž fungujícího sociálního kruhu, který nás naučil jakž takž fungovat jako lidské bytosti, máme štěstí, které ona neměla.
Proč z jejího stavu viním stát? Protože stát nepomáhá těmto lidem znovu se začlenit do společnosti. Jde jen o další fajfku: „Do osmnácti let jsme se starali, teď se starej sama.“ Přitom spoustu moderních, západních států má velmi propracované programy pro začlenění těchto lidí do společnosti. A znovu, nejedná se jen o povrchní: „Najdeme ti práci,“ ale jsou to běžné činnosti jako vyprat si prádlo, hygiena, jak se starat o sebe, jak se starat o jiné, žehlička, zdravá strava, psychická pohoda. To v naší společnosti, která jen dělá fajfky zásadně chybí.
Proto stát bude plodit další a další podobné případy. Nemakačenko, co hraje automaty a rozpadlou trosku, která se absolutně neumí navigovat v dospělém světě. Jaká je asi šance, že jejich děti budou opakovat celou situaci znovu a kolo se bude točit pořád dokola. Historie se bude opakovat a sociálně slabí, negramotní, málo inteligentní lidé budou plodit další sociálně slabé, negramotné děti. A pokud existuje nějaká šance, jak se z tohoto kruhu vymanit, musí se těmto lidem pomoci. Ale pomoci ne ve stylu: „Tady máš dávky, 17 let nepracuj.“ Stejně tak dětský domov, který člověka v osmnácti letech vykopne a řekne: „Starej se.“ Taková pomoc bude plodit jen to, co jsme viděli na televizních obrazovkách.
