Ostrov Bali: Indonésie, do které bych se už nevrátil

Do cílové destinace jsme přiletěli letadlem Praha-Curych-Denpasar(Bali). Žádost o vízum jsme vyřídili online a víceméně jsme prošli rovnou imigračním úřadem, jen s krátkou zastávkou na skenování pasu. Bylo to překvapivě rychlé a když jsme přišli do prostoru pro zavazadla, čekali jsme jen pět minut, než se začaly valit všechny kufry. Objednali jsme si řidiče, který nás vyzvedl na letišti a odvezl do hotelu - čekal venku. Byl to první člověk, se kterým jsme mluvili, protože při průjezdu letištěm s námi nikdo nemluvil.

Seděl jako úplně první člověk ve velmi dlouhé řadě řidičů, všichni drželi cedulku se jménem hosta. Přivítal nás s obrovským úsměvem a vřelým pozdravem. Neuměl sice plynně anglicky, ale položil nám několik otázek, upozornil nás na věci, na které se můžeme při jízdě podívat, a byl velmi otevřený všem našim dotazům.

Doprava byla příšerná. Malinké silnice, spousta aut a nejméně čtyřikrát více skútrů nebo motorek. Zdálo se, že nikdo nedbá na základní pravidla silničního provozu - na jednom místě řidič přejížděl jednosměrku proti protijedoucím vozidlům, aby se dostal na jinou silnici.

Do hotelu jsme dorazili v pořádku a přivítal nás ten nejpozitivnější a nejusměvavější člověk, jakého jsem snad kdy potkal. Recepce byla na otevřeném prostranství hned za domem do ulice. Hotel má 18 pokojů, které jsou malé domky, a všechny se nacházejí vedle vodních ploch v Ubudu. Náš dům byla dvoupatrová budova s pouze dvěma pokoji, měli jsme pokoj v přízemí. Základní pokoj s již zapnutou klimatizací - Indonésie je velmi horká a vlhká, takže bylo úžasné dostat se dovnitř něčeho studeného.

Uvnitř velká postel a základní prvky. Koupelna byla velká a její součástí byla elegantní vana, kterou jsme nikdy nevyužili. Měli jsme malou terasu, ze které byl dokonalý výhled na vodní palouky a jezírko s lotosovými květy. Romantické a krásné.

Líbily se nám procházky, na které jsme se mohli dostat z města. Jednou z nich je procházka po hřebeni Campuhan. Je nenáročná, ale na jejím začátku je poměrně strmá cesta nahoru. Nemáte tolik možností krásných výhledů a může být horko, ale na konci se dostanete do malé otevřené kavárny, která vám nabídne místo k posezení a něco studeného k pití, než se vrátíte zpět do Ubudu.

Vydali jsme se také na procházku kolem pole Kajeng. Tady se prochází mezi rýžovými poli a je třeba uvolnit cestu skútrům, protože ji využívají i místní obyvatelé k cestě do města a zpět. Po cestě je několik zastávek, kde si můžete dát něco k pití, ale doporučuji vzít si vlastní.

Vydali jsme se také na delší výlet, abychom si prohlédli rýžové terasy Jatiluwih, které jsou zapsané na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Je to úžasně krásné místo. Výhledy jsou ohromující. Je zde mnoho turistů, ale přesto si myslím, že to stojí za návštěvu.

V Indonésii je nejrozšířenějším náboženstvím islám, ale ne na Bali. Zde je mnohem více těch, kteří vyznávají hinduismus. Na Jávě je asi 97 % muslimů, ale na Bali je 95 % populace hinduistů. Díky tomu vzniklo na Bali mnoho krásných chrámů. Existují různé typy chrámů, od rodinných, komunitních až po regionální.

To znamená, že když se projdete po kterékoli ulici v Ubudu (nebo na kterémkoli jiném místě na Bali), uvidíte chrámy. Jsou všude. Někdy vlastní rodina obchod, který zabírá velký prostor, ale pak má svůj chrám na střeše svého obchodu. Tradičně rodiny žily společně v domě za zdí rodinného chrámu. Mají chrám a ve stejném stylu prostory pro jídlo a hry a domky na spaní.

Do těch obvykle nemůžete vstoupit, protože jsou v soukromém vlastnictví, ale snadno najdete takové, které jsou otevřené - buď jako malé hotely nebo třeba kavárny. V jednom z nich jsme našli i prádelnu.

Kromě nich je zde mnoho větších chrámů, které můžete navštívit. Některé jsou zdarma a do jiných musíte za vstup něco málo zaplatit.

Miluji Balijce. Pořád se usmívají. Jsou opravdu šťastní? To nedokážu říct, ale mluvil jsem o tom s jedním místním a ten říkal, že je ženatý, mají čtyři děti a rodině se daří dobře. Jeho matka se starala o menší děti, otec už toho moc dělat nemohl, ale staral se o to, aby bylo během roku postaráno o pole. Žil s nimi i jeho bratr, jeho žena a jejich děti.

Cítil se šťastný, protože měl dobrý život a dobrou ženu. Několikrát o tom žertoval - šťastná žena, šťastný život.

Ať jsme šli kamkoli, vždy jsme se setkali s velkým úsměvem a něčím, co působilo jako srdečné přivítání. Pokud jsem seděl a nic nedělal - mohl jsem si být jistý, že během několika minut přijde nějaký lokál, jen aby si popovídal a zeptal se, odkud jsem. Oproti kyselým, českým obličejům to byla příjemná změna a my nasávali tamní atmosféru a kulturu.

Ubud je zdaleka nejoblíbenějším městem na Bali, ale také nejturističtějším a tedy nejrušnějším. V centru města jsou pouliční prodejci, kteří stojí jeden vedle druhého v několika řadách. Na ulicích stojí také velké dvoupatrové budovy, kde jsou uvnitř skryté jen tyto typy prodejců.

Tolik obchodů, které prodávají stejné věci, jsem neviděl. Důležité je smlouvat, takže pokud si chcete něco koupit, i kdyby to byla jen malá magnetka, snadno to seženete levněji. To je jeden z důvodů, proč často nevidíte žádné cenovky. Pokud se vám cena nelíbí, stačí říct, že jdete vedle a najednou to jde.

Našli jsme sice několik obchodů, které mají ve srovnání s těmi pouličními mnohem lepší kvalitu, ale počet pouličních prodejců je ohromující a tvoří tvrdou ekonomiku města. Je mi z toho trochu smutno, protože vydělat si na živobytí prodejem z těch kůlen nebo chatek, při nekonečné konkurenci, která prodává v podstatě totéž, musí být boj.

Zároveň je třeba dávat pozor na skútry, které projíždějí uličkami a otáčejí se a kličkují mezi lidmi, kteří tam chodí.

Doprava je hlavní důvod, proč se mi Bali trochu znechutilo. Znečištění je husté a viditelné ve vzduchu. Dýcháte ho, i když jdete po ulici. Pokud použijete jakýkoli dopravní prostředek, stáváte se součástí problému a pokud tak neučiníte, můžete si být jisti, že se do vás dostanou částice, které vašemu zdraví neprospívají.

A pak je tu ještě bezpečnost při chůzi. Malé děti nikdo nenechá chodit samotné. Když trochu povyrostou, vidím, jak je rodiče neustále hlídají, když jdou po chodnících a drží se za ruce při přecházení ulice.

V Indonésii se ulice přechází tak, že se postavíte před auto a čekáte, že zastaví. Pokud budete stát příliš dlouho, můžete si být téměř jisti, že nějaký místní obyvatel vystoupí a zastaví auto, aby vám uvolnil cestu.

Vždy jsem se snažil zastavovat auta raději než skútry. Řidičům skútrů příliš nevěřím, ale i oni zastavují - nakonec. Je to hrozné. Ne, že bych měl pocit, že je to nebezpečné. Úmrtnost je „jen“ 11,88 % (v USA je 11,10%), ale když pocházím z Evropy, je to velmi vysoké číslo (v Evropě je to u většiny zemí kolem 5 %).

Nemohu prokázat souvislost, ale u mnoha druhů rakoviny je Indonésie na seznamu velmi vysoko (rakovina plic, rakovina dutiny ústní a další plicní onemocnění). Možná je to jen náhoda. Možná ten všudypřítomný smog je hlavní příčina.

Na ostrově, který se prodává jako domov wellness a klidu, je provoz naprostým opakem. Myslím, že to dělá kaňku na celém zážitku z Bali. Chápu, že se to nedá změnit ze dne na den - ale vláda by mohla začít s nějakými zlepšeními.

Co jsem vypozoroval, lze realizovat několik nápadů, které přinesou obrovskou změnu:

Všechno velmi jednoduché věci, které přinesou velký rozdíl a z dlouhodobého hlediska určitě pomohou Ubudu a Bali přilákat i více turistů.

Pokud jde o současnost, raději bych navštívil jakékoli jiné město v Indonésii, než abych podporoval Bali, protože se prodávají jako tento ráj lásky a krásy. Mám pocit, že se musí zlepšit.

Prozatím, Bali, jakkoli jsi milá, jakkoli ses usmívala a cítili jsme se u tebe vítáni, zůstanu stranou a pravděpodobně se nevrátím.