Článek
Je to jako návrat do minulosti, do éry, kdy se zdálo, že se čas zastavil a všechno se točilo kolem Covidu. Jenže tentokrát to není pandemie zabíjející miliony životů. Je to politická kauza a zbytečně vyhrocená debata o důchodech. Znechuceně sleduji, jak se veřejné diskuse stočily k tématu valorizace důchodů, jako by to byla jediná věc, která má pro tento národ význam.
Je absurdní, že se v době, kdy jsou tu tak mnohé jiné naléhavé problémy, které vyžadují naši pozornost a řešení, všechno točí jen kolem starší generace. Ano, důchodci jsou důležitou skupinou obyvatelstva, ale není to jediná. Co třeba mladí lidé? Politici i vědci si stěžují, že nám stárne populace, lidi už nemívají děti. Kdo by také za této ekonomické situace měl? Školy, které také dostanou méně peněz, než jim bylo slibováno. Kdo řeší ty nepedagogické pracovníky, kteří dostanou vyhazov? Kdo bude vařit vašim dětem ve školách? Uklízet nebo spravovat školu, kam chodí budoucnost našeho národa? Nebo zdravotníci, kteří bojují s nedostatkem zdrojů a nadměrným pracovním vytížením? Zdravotníci, kteří by bez bojkotu měli nekonečné přesčasy?
Dívám se na toto téma nezaujatě. Ne vážně. S penězi vystačím, dítě mám, hypotéku jsem dostal, vysoký úrok se mě netýká. V rodině nemám ani zdravotní sestřičku, ani uklízečku ve škole. Ani jedna z těchto skupin se mě netýká a nemám k ní osobní zainteresovanost. Absolutně ale nechápu, proč si český národ vybral za svého mučedníka právě důchodce a nemůže se jich pustit.
Existuje i bohatý důchodce
Český národ mi vytvořil domněnku, že důchodce je nejohroženější skupina. Že jsou tu všude babičky a dědové bez domova, spící na ulicích a v kanálech. Přiživováno čteností, média tento „problém“ drží zuby nehty a jak televize, tak noviny sdírají toto téma na kost.
Jakoby snad neexistovali bohatí důchodci? A že jich panečku je, jezdí ve svých luxusních autech, bydlí v drahých domech a žijí takřka bezstarostný život. Závist? Ne, je to naprosto v pořádku. Je naprosto v pořádku, že v luxusních autech, za dva miliony a víc, vidíme starší lidi více než mladé. Celý život pracovali, mají vyděláno a teď si užívají. Gratuluju a já taky tvrdě dřu, abych se do tohoto stavu za 35 let dostal. Jestli se toho důchodu vůbec ještě dožiji.
Přijde mi ale, že důchodcům je přisuzován obraz utrpení. Přitom mnohem z nich má lepší životní úroveň než mladí. Jakoby ale typický důchodce dle médií byla babička, co má 9 000 důchod a každý měsíc je 6 000 korun v mínusu. Ve svém okolí mám tři typy důchodců.
- Barák, byt pro syna, Porsche Cayenne a dvakrát ročně dovolená.
- Barák, dovolená, důstojné vyžití.
- Nic.
A kategorie „Nic“ za svůj život nic nevybudovala, produktivní věk na konci osmdesátek a na začátku devadesátek. Nic neměli celý svůj život, nic nebudovali, takže nic nemají ani v důchodovém věku. A tato kategorie hulí o sto šest, ráno si jde na pivo a víno a večer řve po internetu, že nic nemá a málo dostává. A přijde mi, že tato skupina je v médiích nejvíce oslavována.
Co jste dělali v produktivním věku?
Ten poslední odstavec myslím smrtelně vážně. Každý důchodce, kterého znám z této skupiny, má společného jmenovatele, socky v dospělosti, socky ve stáří. Nevím, proč bych měl litovat někoho, kdo za svůj život nic nevybudoval, a proto nic nemá. Většina důchodců, i těch chudých, má alespoň vlastní dům/byt, takže neplatí nájem ani hypotéku. Nebo úspory.
Pokud někdo žil celý život v městském bytě, nic nespořil, každou korunu proflákal, celý život nesměřoval nikam výš a žil za minimální mzdu, tak teď brečí, že se má špatně a média o něm píšou srdceryvné články.
Vykašli se český národe na personifikaci utrpení v podobě českého důchodce. Je spoustu z nich, kteří jsou bohatí, spoustu z nich si žije důstojně. Ti, kteří ne, si za to můžou většinou sami.
Jestli člověk celý život pracoval a nezbyl po něm alespoň ten barák, nebo ušetřené peníze, tak je hlupák. Je rok 2024, dnešní sedmdesátiletý důchodce se nemůže vymlouvat za to, že v sedmdesátých letech bral 700 korun měsíčně a nemohl studovat, protože byl politicky utlačovaný.
Viním komunismus
Chce se mi říct, že nechápu, kde se bere ta doktrína, že stát se musí na stáří postarat. Odměnit člověka za léta práce. Ale chápu. Je to přežitek doby dávno zaniklé, sociální podpora minulého režimu. Stačí vyjet za hranice a vidíte, že místo důchodců s nataženou rukou a „státe postarej se“ , jsou tam většinou přesně ti, kteří si za svůj život vydělali, jejich úspory se jim zhodnotily a teď si sem tam prodají nějakou akcii nebo vyberou fond a žijí za to a ještě půlku dají na charitu.
Kde jste byli vy? Milí důchodci, kteří jste měli v devadesátých letech 40 let a byli jste v produktivním věku? Proč jste nekupovali akcie? Neinvestovali? Proč máte teď nataženou ruku a řvete, že by vás měl stát odměnit? Jak jste využili nové příležitosti, kterou vám přinesla revoluce?
A to neplatí jen pro důchodce, ale pro kohokoliv. Kolik lidí v republice tu nespoří, neinvestuje, neaspiruje na vlastní bydlení a raději vše dá do nájmu. Snažit se změnit práci? Ne. Snažit se rekvalifikovat na lépe placený obor? Ne, za to celý den si stěžovat na zlou vládu, snít o nepodmíněném příjmu a prochlastat měsíčně tisíce, které mohly jít do investic. Kolik takových lidí v republice je? Troufám si říct, že v produktivním věku minimálně polovina. A jak žili jako socky v mládí, budou se jako socky za 30 let rozčilovat, že jim vláda snížila zvýšení důchodu.
