Proč kamarád mého dítěte už nesmí do našeho domu

Když naše dítě začalo chodit do školky, velmi rychle si v kolektivu našlo své jádro kamarádů, se kterými tráví veškerý čas. Jejich přátelství přešlo do takové roviny, že se chtěli vídávat i po školce, a tak jsem se seznámila se dvěma maminkami dvou jeho největších kamarádů.

Když včera prohlásil: „Mami, můžeme si jít hrát domů se Šimonem?“ projel ve mně závan nervozity a já jen doufala, že máma Šimona odmítne, že nemá čas.

„Šimon chce vidět moje nové autíčka,“ prohlásí náš malý.

Oprava: chce ti ukrást autíčka. Vím to, protože pokaždé, když ten čtyřletý kleptoman přijde k nám domů, něco se ztratí. Ze začátku to byla sranda: „Ha ha, on si to strčil do kapsy.“ Ale krádeže pokračovaly a byly sofistikovanější, tak, aby na to jeho maminka nepřišla. Po tom, co se ztratil oblíbený plyšák našeho syna, který pak dvě hodiny brečel, že plyšák je určitě venku a je smutný a sám a my jsme zjistili, že ho zase vzal on a tajně ho dal jeho mámě do batohu, už jsme zvedli varovný prst a řešili to.

Kleptomanství čtyřletého dítěte by se ještě dalo zvládnout. Co se nedá zvládnout jsou naprosto otřesné návyky, které náš syn u Šimona vidí. Některé z nich opakuje a my je potom horko těžko neutralizujeme. Někdy stačí domluva, někdy to je měsíc práce s dítětem navíc.

Děti padají, je to vcelku běžný jev. Co je také běžný jev? Když při sebemenším pádu udělají rodiče: „HHHhHHhHHh!!!!“ a s infarktovým výrazem ve tváři jdou litovat své dítě, utěšovat ho a dítě navyklé tomuto chování spouští hysterický pláč. Takhle je vychovaný Šimon. Takhle není vychovaný náš syn.

Naše dítě ve dvou letech přešlo z plastového odrážedla na odrážedlo kovové, které má jen dvě kola, ruční brzdu a kromě šlapek opravdu vypadá jako kolo. Trénuje na něm balanc, aby poté snadněji přešel na klasické kolo. Vzpomínám si na moment, kdy spadl a to vcelku škaredě a ve „velké“ rychlosti. Půlku kola měl zamotanou kolem nohou a druhou půlku na zádech. Měl přilbu, takže žádné vážné zranění, ale byl to škaredý pád. Odřené dlaně, odřená kolena. Tenkrát tříleté dítě pod kolem na chodníku, jistě hrozný výjev. Jako rodič, který nechce, aby z mého dítěte vyrostla sněhová vločka, stojím a celou situaci sleduju.

„Jsi v pořádku?“

„Eh, eh, jo,“ skuhrá můj syn během toho, co se snaží vyprostit zpod kola.

Teče mu slzička, protože to bolí, ale obratně se vymotá, zvedne a postaví kolo, které opře o zeď a začne si oprašovat kolena a pozorovat domlácené ruce. Zkontroluju dítě, pofoukám ruku, zeptám se ho, jestli je v pořádku, dám mu pusu a potom se společně zasmějeme celé situaci. Nakonec dítě má záchvat smíchu, protože mu popisuju, jak mu kolo leželo na zadku.

Na druhé straně, při sezení v herničce se Šimonem a jeho mámou se stala prazvláštní situace, malý Šimon koukající se do země narazil ramenem do kolene jeho mámy. Vteřinové ticho, Šimon se dívá zmateně, potom se podívá na svou mámu, zakloní hlavu, sesype se na kolena a začne hystericky brečet. Jeho máma ho bere na ruce, utěšuje ho, tlapká na zadku a říká mu, že to bude dobré. Já celou eskapádu sleduju a přemýšlím, co na něm můj syn vidí.

Co malý Šimon chce, to dostane. Vysvětlujte potom vlastnímu dítěti, že třetí zmrzlina už není v pořádku. Jenže, tady tkví jádro problému. Malý Šimon dostane vše, co chce, protože když to nedostane, zakloní hlavu, sesype se na kolena a začne hystericky brečet. Jeho rodiče, neschopni stát si za svým, mu dají vše, co chce, jen aby nebrečel.

Ve výsledku tak pozoruju, jak má tento malý, čtyřletý terorista pod palcem dva dospělé lidi, kteří kolem něj tancují a skákají. Pokud rodiče odmítnou jeho požadavky, Šimon je kope a kouše. A já potom poslouchám v herničce, jak jejich dítě má už velkou sílu, takže když je kopal ve dvou letech, tak to byla sranda a společně s manželem tomu nevěnovali pozornost, ale teď že už má maminka modřiny na nohou a jednou ji kousl tak silně, že se mu z toho začal viklat zub.

Náš malý nikdy neprojevoval frustraci kousáním nebo kopáním a boucháním. Udělal to občas, když měl třeba rok a půl, ale my jsme to velmi rychle a důrazně zastavili. Pár týdnů silného přátelství se Šimonem, pár měsíců pozorování jeho chování a náš malý mě kopl, když jsem mu řekla, že mu nezapnu pohádku. Chování, které neprojevil přes dva roky. Co vám budu nalhávat, jako nemoderní matka jsem mu okamžitě střelila a vysvětlila, že se to nedělá, že to není hezké, že ta facka ode mě taky nebyla hezká, a že budeme na sebe hodní a ne škaredí, že jestli chce, můžeme se kopat a fackovat celý den a uvidíme, jak se nám to bude líbit.

Malý, očividně si vědom svého chování, se ke mně přitulil, dali jsme si pusu, on se mi omluvil za kopanec, já jemu za facku, řekli jsme si, že je to škaredé chování, které nebudeme dělat a šli jsme dál.

U nás doma platí různá pravidla. Dítě má nastaveno mantinely. Uvnitř mantinelů má svobodu plnou her, radosti, srandy a dělaní blbostí. Jakmile se však přiblíží k mantinelům, varujeme ho. Jakmile je překročí, jsme důrazní. Nebijeme své děti, příklad s fackou neberte jako něco, co se děje u nás každý den, nebo snad každý týden. Ale jsme prostě důrazní, nekompromisní. Pokud dělá něco, co nesmí, okamžitě to chování zarazíme (sahání na televizi, hraní si s nůžkami, tahání kočky za ocas, účelové rozlévání pití, protože fleky jsou sranda a další různé věci).

Dítě se cítí uvnitř těchto mantinelů bezpečně. Zná hranice světa, ví co může. Zároveň je také krásné sledovat jeho snahy o boření těchto mantinelů. Ví, co nesmí, protože jsme v tomto konzistentní a důrazní, je tak vtipné pozorovat, jak se šibalským výrazem a vyplazeným jazykem přibližuje svůj prst k nezapálené svíčce, jen aby zarazil nehet do vosku a udělal tam díru. Během tohoto počinu se culí jako řízek a sleduje nás. Sleduje naši reakci. Je to situace jako popsaná z encyklopedie dětí, o tom, jak ve svém věku zkouší hranice. Zodpovědností rodiče pak je nastolená pravidla opravdu dodržovat.

Což ovšem není příklad malého Šimona, který může všechno. Když jsme doma u jeho maminky, je vidět, jak malý Šimon zdecimoval celý byt. Vrcholem pro mě bylo jeho trhání důležitých dokumentů.

„Šimonku nech tooo, no tak,“ ohradí se na něj jeho máma a nechá ho dál trhat nějaké pojistné smlouvy.

„A to ti to jako nevadí?“ ptám se.

„Já nevím, co to je, Milan to když tak oskenuje, aby to nebylo vidět po… Šimonku no tak, na malé kousíčky ne… potrhané.“

Když jsem výše v článku napsala, že je to malý terorista, vybavila se mi vzpomínka, jak s hysterickým kníkáním visí malý Šimon na ramenou jeho mámy, bouchá do ní a natahuje se pro kávu, kterou má v ruce. Místo toho, co by mu řekla, ať to nedělá, situaci vyřešila, dítě zabavila a nepodporovala takové chování, vyhýbá se jeho snahám namočit si prst do kávy jako ninja, během toho, co do ní dítě kope a mlátí. Moje dítě stojí u mě, hraje si s autíčkem a zaraženě se dívá na hysterický projev svého kamaráda. Až dítě přestane, jdou si zase spolu hrát.

Nejhorší na celé situaci jsou dvě věci:

Čeká mě tak zásadní rozhodnutí, a to ukončení veškerých vztahů mimo školku. Bude těžké to našemu malému vysvětlit, budu na to muset jít velmi opatrně, ale jestli mám já jako rodič nějakou zodpovědnost za své dítě, tak k tomu patří i výběr dětí, se kterými tráví čas.

Nemůžu ovlivnit to, s kým se baví ve školce, to mě na tom štve asi nejvíc, ale příště, až bude chtít náš malý pozvat Šimona domů, budu muset říct ne.