„Vydělávám tolik, (ne)stačí mi to.“ Vždyť je to úplně jedno

Vydělávám 150 000 a stačí mi to, vydělávám 80 000 a nevycházím, vydělávám 60 000 a ještě ušetřím. S články na podobné téma se tu roztrhl pytel. Já vám neřeknu, kolik vydělávám, za to bych však rád řekl, že je úplně jedno kolik vyděláváte, důležité je, jak s penězi naložíte.

Možná jsem touto větou nezískal doktorandský titul z ekonomie, ale pořád si myslím, že je to něco, co si spousta lidí neuvědomuje. Nejen ze svého okruhu, ale i z internetu často slýchávám názory ve stylu: „Stačilo by mi ještě 10 000 navíc a byl bych spokojený,“ nebo „60 000 měsíčně a už bych víc nechtěl.“ Ve stejném duchu přemýšlí spousta lidí a všechny tyto prosby mají jednoho společného jmenovatele. „Kdybych měl víc, tak bych se měl dobře.“

Je zvláštní, že nikdo neřekne, „kdybych měl míň, pořád bych se uživil.“ Ne, většinu lidí žene honba za tím lepším. Ještě o trošičku. Ještě o kousek víc a bude to dobrý. Problém tohoto myšlení je, že pokud člověk nevystačí s penězi, které má doteď, zvýšení příjmů mu nepomůže. Mám ze svého okolí několik případů, které mi to krásně potvrzují.

Vrcholový manažer s bytem uprostřed Prahy a vilkou v Itálii. Jeho mzda je asi 250 000 hrubého měsíčně. Mohl bych si tu hodiny stěžovat, jak je deprimující žít ve stínu takového člověka, člověka, který hodnotí úspěch jen na základě vydělaných korun, co bych však chtěl zmínit je, jak s těmito penězi nakládá.

Investice a spoření? Nula. Jeho jediná investice je ten dům ve Itálii, jinak všechny peníze padají na jeho životní styl. Až k smíchu mi bylo, když si mi celý zoufalý stěžoval, že se mu vylilo ředidlo na koberec a on nemá 60 000 na nový, a že musí teď čtvrt roku být doma se špinavým kobercem, než si našetří. Určitě si spousta z vás teď klepe na čelo a směje se, že s takovými penězi byste měli našetřeno milion ročně a takové problémy neměli. Jste si jistí? Jste si jistí, že když neumíte nakládat s vaší mzdou, tak byste zvládli zodpovědnost mít čtvrt milionů měsíčně?

Ono to člověka docela semele. Ke cti mého otce, na pozici, kde aktuálně pracuje, se vypracoval. Pamatuju si doby, když jsem byl malé dítě, bral 8000 korun měsíčně. Pamatuju si tu oslavu, když jeho mzda přesáhla magickou hranici 10 000 korun. Tehdy byla minimální mzda krásných 4000kč.

Ale taky si pamatuju, jak se pod tíhou úspěchu a peněz změnil neskutečným způsobem. Kdo si myslí, že by to zvládl, já říkám: „Nevíte to jistě.“ Můj otec je inteligentní člověk, který pracuje v soukromé firmě, velké peníze jsou vykoupené obrovským stresem a tlakem. Třeba to utrácení je způsob, jakým se s tím vyrovnává. Těžko říct, ale také těžko říct, jak by si hypotetický člověk, který neumí vystačit se svou mzdou, vystačil s větší zodpovědností ve formě náhlého obrovského příjmu.

Druhý příklad z opačného soudku je kamarádka mé manželky. Pojďme ji říkat třeba Katka. Když se přesuneme 7 let nazpět, Katka byla typická fake holka. Její Instagram zdobily až stereotypní Starbucks obrázky, fotky drahých kabelek, polonahá fotka ve vířivce někde v horách a fotky perfektně naaranžovaných Vánoc s drahými dárky. Jak už to ve světě Instagramu bývá, všechno je to iluze.

Naše milá Katka je totiž po krk v dluzích, na Vánoce si půjčovala, její výlety byly většinou hromadné, takže se náklady rozdělily třeba mezi 10 lidí, což na fotkách samozřejmě nebylo, a nakonec její drahé oblečení, které bylo většinou nošené, kupované přes bazary. Když si Katka nechala už asi po páté refinancovat a sjednotit všechny půjčky, posteskla si, že by potřebovala tak 9 000 měsíčně a vyřešil by se ji život.

Posuňme se kousek do budoucnosti, rok 2021, Covid. Covid spoustu lidí připravil o práci, ale změnou trhu také spoustu pracovních míst vytvořil nebo jim přidal na důležitosti. A tento případ byl i pro Katku, která díky práci z domova zvládala dvě práce najednou. Měla tedy dva příjmy, jednu pracovní dobu a celkem 14 tisíc měsíčně navíc. Moc si to pochvalovala a mluvila o úplně novém životním stylu. Marně manželka radila Katce ať začne spořit nebo ať si nastaví větší splátku dluhů. Tak jak ji údajně 9000 navíc mělo vyřešit život, 14 000 ji ho zničilo. Nový iPhone, Auto, častější objednávky z restaurací, méně vaření. Více půjček, větší splátky.

Zlom nastal, když Covid skončil. Katka se musela přesunout z plnohodnotného home-office na hybridní režim a najednou nezvládala dvě práce najednou. Dokonce dostala výhružku vyhazovem, protože zjistili, že při své práci dělá práci pro druhou firmu. Její nový příjem jí tak vypadl a Katka se vrátila tam kde byla + větší splátky ještě větších dluhů.

Příběh nemá konec, její situace stále trvá. Pozorní si však všimli, že jsem na začátku sekce psal, že „byla“ fake holka. Její situace ji totiž trochu srovnala. Nevím, jestli se dostala už do stavu exekuce, nebo prostě je na tom tak zle, ale její falešný instagramový životní styl už pominul, manželka říkala, že kdykoliv ji vidí, má zhruba ten samý set asi tří oblečení, takže si už nekupuje nové a očividně se musela omezit, aby zvládla přežít. Nakonec už jen doufá, že si ve třiceti konečně najde chlapa, který jí s tím finančně pomůže.

Oba příběhy z mého osobního okolí mají jedno společné. Je jedno kolik člověk má peněz. Důležité je, jak s nimi zachází. Vždycky chce člověk víc. Čím víc má, tím víc chce, čím dražší věci vlastní, tím dražší věci jej uspokojí. To je původ rčení „nestát se otrokem vlastních věcí.“

Tohle není nějaká óda na jednoduchý životní styl. Já jsem průměrným členem střední třídy a také mám své materiální choutky za které utrácím, ale s pravidelným zvyšováním mého příjmu také rostou mé investice a spoření a můžu v klidu prohlásit, že kdybych měl najednou o 20 000 korun měsíčně méně, dokázal bych se s tím vypořádat. Kdybych najednou umřel, manželka ze životní pojistky zaplatí celou hypotéku. Také můžu chtít hezčí auto, ale nekoupím si ho, protože si ho nemůžu dovolit a nebudu si kvůli němu brát půjčku. Také mohu místo 60 000 za dovolenou dát 90 000 a jít „až na krev.“ Ale neudělám to. Co takhle si vybílit spoření pro syna a udělat za to manželce nová prsa, mně transplantaci vlasů a nové zuby, je to přece „investice do sebe.“ Ne, je prostě důležité říct si, na tyto věci mám, na tyto věci nemám a pokud je tak nutně chci, musím si na ně našetřit.

Myslím si, že není špatné chtít v životě víc. Je ale důležité žít na úrovni jakou si můžete dovolit, myslet na budoucnost a mít zadní vrátka. Vždycky můžete mít dražší telefon, větší byt, hezčí auto, dražší dovolenou. Těch možností je tolik a ze zkušeností mého otce vím, že ani čtvrt milionu měsíčně není řešení pro ukojení materiálních potřeb.