Článek
Jidáš Iškariotský. Apoštol, který Ježíše Nazaretského nejprve následoval, ale nakonec ho jako jediný ze dvanácti učedníků zradil. Jeho příběh je dobře známý, a to nejen křesťanům, kteří si nyní v kostelech pašijové vyprávění znovu čtou. Tajemný Jidášův osud dodnes lidi vzrušuje a vyvolává celou řadu otázek i četné spekulace.
Pro peníze?
Proč Jidáš zradil svého Pána, kterému byl do té doby věrný? Chtěl tak učinit od počátku, nebo se pro zradu rozhodl až na poslední chvíli? A byly jeho jedinou motivací peníze, které za svůj čin dostal? A jak si Ježíš mohl za učedníka vybrat tak špatného člověka, o kterém jako Bůh musel vědět, že ho nakonec osudově zradí. Otázky, na které teologové hledají odpovědi už téměř dva tisíce let.
Poté, kdy Ježíš se svými učedníky přišli do Jeruzaléma, navštívil Jidáš tamní velekněze, aby jim nabídl, že jim ho pomůže dopadnout. Tehdejším náboženským autoritám byl Ježíš trnem v oku proto, že se považoval za Mesiáše, tedy krále Židů. Oni ho z toho důvodu označili za rouhače. Pro Římany, kteří tehdejší Izrael okupovali, zase znamenal potenciální nebezpečí z toho důvodu, že se obávali, že by se mohl stát vůdcem vzpoury proti nim. Na Pilátu Pontském, který byl tehdy římským místodržícím, si pak dav vynutil Ježíšovo ukřižování.
Jaká byla motivace Jidáše Iškariotského? Bylo to tehdy skutečně jen 30 stříbrných, které za svůj čin obdržel? Hypotézy, které se snaží přinést na tuto otázku možné odpovědi, se velmi liší. Část vykladačů se domnívá, že Jidáš byl skutečně lačný po penězích. Jiní si myslí, že ve skutečnosti stálo za Jidášovým činem zklamání z Ježíšova působení. Jidáš si prý přál, aby Ježíš uskutečnil také politicko-vojenské osvobození země, což ale Kristus neměl vůbec v plánu.
Další hypotéza pak zmiňuje, že do Jidáše jednoduše vstoupil ďábel a ten podlehl jeho pokušení. Nejzajímavějším možným vysvětlením je pak to, které tvrdí, že Jidáš Ježíše zradil na jeho vlastní žádost. Kristus chtěl přinést oběť a vykoupil tak lidstvo, ale nemohl tak učinit sám. Požádal proto jednoho ze svých učedníků, aby mu v tom pomohl. Jidáš tak měl učinit navzdory vědomí, že za svůj čin bude navždy zatracen. Křesťanská teologická tradice se ovšem přiklání k tomu, že motivací byla Jidášova touha po penězích, a odmítá, že by čin proběhl tak, že k němu byl vyzván či dokonce donucen Ježíšem.
Svobodná vůle nebo danost?
O Jidášově činu i zatracení bylo podle některých vykladačů rozhodnuto dávno před jeho narozením. Ve Starém zákoně se objevují zmínky, které mohou být takto interpretovány. Na jednu z nich narazíme například v Knize proroka Zachariáše, kde se praví: „Řekl jsem jim: ‚Jestli chcete, vyplaťte mi mzdu. A jestli ne, nevadí.‘ Vyplatili mi tedy mzdu – třicet stříbrných. Tehdy mi Hospodin řekl: ‚Hoď to hrnčířovi – tu úžasnou cenu, kterou mě ocenili!‘ Vzal jsem tedy těch třicet stříbrných a hodil je hrnčířovi u Hospodinova chrámu.“
Pokud o Jidášově činu bylo rozhodnuto s takovým předstihem, měl vůbec na výběr? Nebyl pro tento čin Bohem předurčen, protože ten jej pro vykonání zrady potřeboval a na Jidášovu svobodnou vůli nezbyl žádný prostor? I této se otázce se teologové od počátku křesťanství věnují.
Prvním myslitelem, který tento konflikt zmiňuje, je zřejmě Origénés na přelomu 2. a 3. století. Ten zmiňuje Boží předvědění, ale zároveň ponechává Jidášovi možnost výběru z více variant. Bůh podle něj tedy věděl předem, jak se Jidáš rozhodne, ale jeho výběr nijak neovlivňoval. „Jidáš měl dvě možnosti v rozhodování. Podle alexandrijského učitele mohl Ježíše buď zradit, anebo se zachovat jinak. Bůh předvěděl toto Jidášovo rozhodnutí nikoliv proto, že Jidáše ovlivnil v rozhodování, ale proto, že věděl, jak se Jidáš rozhodne,“ vysvětluje Miroslav Beňo ve své práci Svobodná vůle a přirozenost u Augustina a Órigéna.
Podobně se na problém díval sv. Augustin o dvě století později. Podle Augustina byla Jidášova zrada součástí Božího plánu, ale nebyla předurčena nebo nutná. Augustin tvrdil, že Bůh předvěděl Jidášovu zradu, ale zároveň mu dal svobodnou vůli, aby si mohl sám vybrat, zda Ježíše zradí, nebo ne. I podle Augustina tedy byla Jidášova zrada zodpovědností samotného Jidáše, který svobodně rozhodl o tom, co udělá.
Augustin také zdůrazňoval Boží nekonečnou moudrost a schopnost použít i lidskou zradu k naplnění svého plánu spásy. Ve svém díle O milosti a svobodném rozhodování Augustin píše: „Bůh může použít i zradu k naplnění svého plánu a k prospěchu těch, kteří ho milují. Zrádce tedy není nástrojem zla, ale Božím nástrojem ke splnění jeho dobrého záměru.“
Téma svobodné vůle a předurčenosti bylo námětem dalších teologických sporů, a to zejména v době velkých reformních hnutí, pro které měla předurčenost (predestinace) zásadní roli. V závěru lze ale shrnout, že tradice křesťanské teologie se přiklání k názoru, že Jidášovi nebyla upřena svobodná vůle a ke svém činu se rozhodl sám a dobrovolně.
Co když byl Jidáš nakonec spasen?
Většina křesťanských denominací považuje Jidášovu zradu za zavrženíhodný čin. Ani díky probuzenému svědomí nedosáhl spásy a byl navždy zatracen. Vycházejí z citátu, který evangelista Matouš připisuje Ježíšovi při poslední, osudné hostině: „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“
Podobné vzrušení jako téma předurčenosti a svobodné vůle vyvolává i otázka, zda Jidášovi Bůh nakonec přeci jen neodpustil. Nedosáhl nakonec i Jidáš spásy? V roce 1958 na Zelený čtvrtek kázal italský farář Primo Mazzolari z města Bozzoluno toto téma a naznačil tehdy poměrně opovážlivou myšlenku, že Jidáš možná zatracen nebyl. V knižně vydaném kázání pak vyzýval ke slitování s „naším ubohým bratrem“ a zrádcem Jidášem. Podobně o Ježíšově zrádci uvažoval i další významný teolog 20. století Hans Urs von Balthasar.
Tyto myšlenky byly ale donedávna velmi ojedinělé. Jenže podobným úvahám o Jidášovi se věnuje i současný papež František a také jeho pohled na Jidášův osud je mnohem smířlivější. V dřívějších kázáních zmínil, že Jidáš by mohl být onou nejvíce ztracenou ovcí, kterou Ježíš ve známém podobenství hledá. „Navzdory své lítosti, narazil na nepochopení a nezájem tehdejších ‚klerikálů‘. Ty totiž zajímal Zákon a jeho plnění, nikoli nešťastník, který si neví rady se spáchaným hříchem, a proto ho odbyli, ať si poradí sám,“ uvažuje současný papež.
Motivace i osud Jidáše Iškariotského zůstávají tajemstvím, a snad právě proto byly a dosud jsou tak často předmětem zmíněných úvah. Možná nás fascinují i z toho důvodu, že je pro nás Jidáš jakýmsi archetypem zrady a temnoty. Psycholog Carl Gustav Jung by možná dokonce řekl, že zrádce všech zrádců reprezentuje náš „vnitřní stín“, tedy naši vytěsněnou část, kterou odmítáme, ale ona je pořád naší součástí ukrytou kdesi v nevědomí. Kdo ve svém životě nezradil něco, na čem mu velmi záleželo? Ať už jde o někoho blízkého nebo záležitosti zcela abstraktní, jako jsou ideály, sny, touhy či třeba nikdy neuskutečněný rozměr naší osobnosti? Velký a tajemný biblický příběh o zradě by tak pro nás mohl získat nový přesah.
Další využité zdroje: Beňo Miroslav: Svobodná vůle a přirozenost u Augustina a Órigena, Olomouc 2012
