Článek
Pro mnohé to byl stěží pochopitelný krok - netušili, že Gustáv Husák byl vychováván v tradiční katolické rodině v Dúbravce a jako dítě přijal svátosti (v matrice byl zapsán jako Augustín).
Ačkoli už v šestnácti letech vstoupil do komunistické mládeže a osvojil si materialistický světonázor, kterého se držel po celý život i politickou kariéru, je lidsky pochopitelné, že se při konfrontaci s vlastní smrtelností vrátil k vzorcům z dětství a touha po smíření převážila nad do té doby vyznávanou doktrínou.
Husákův život rozhodně nebyl černobílý. O tom, že nebyl jen radikálním ateistou, svědčí i událost z roku 1949, kdy ve své stodole v Dúbravce osobně ukryl historický oltář z kaple Úřadu vlády, a zachránil ho tak před zničením horlivými komunistickými aktivisty.
V 70. letech se zase zasadil o jednání s Vatikánem ohledně zřízení samostatné slovenské církevní provincie.
S trnavským arcibiskupem Jánem Sokolem, se kterým se setkal krátce před smrtí, se osobně znal ještě z doby svého působení v úřadu. Návštěva kněze tak pro něj nebyla setkáním s cizím člověkem, ale s někým, ke komu už měl vytvořený vztah.
Samotná událost z listopadu 1991 na bratislavské klinice Kramáre byla dlouho předmětem sporů: zatímco arcibiskup Ján Sokol tvrdil, že 78letý Husák přijal svátosti (svatou zpověď, pomazání nemocných i svaté přijímání) plně dobrovolně a při vědomí, postoj rodiny byl jiný. Husákovi synové (Ján a Vladimír) kategoricky popírali, že by se jejich otec zřekl svého přesvědčení, a upozorňovali na to, že byl v těžkém zdravotním stavu pod vlivem silných léků na bolest. Jeho reakce tak mohla být spíše gestem slušnosti než vědomým náboženským obrácením.
Ilustrační foto
Kdo ví, možná měli synové pravdu. Web lekarskenoviny-sk totiž uvedl, že (začátek citace): "Husák obdobnou situaci (že zemře na rakovinu žaludku) předpokládal, a proto předem požádal své syny, aby v žádném „prípade, či bude alebo nebude pri vedomí, k nemu kňazov nepúšťali“ a nepřál si ani v případě úmrtí církevní obřad, přičemž vzpomněl případ Dominika Tatarky a Voltaira.
Římskokatolický arcibiskup Ján Sokol přicestoval 8. listopadu do Bratislavy, kde se na bratislavském semináři dozvěděl, že Husák leží v nemocnici. Rozhodl se jej tedy navštívit. Osobně se znali ze setkání na Pražském hradě, kam byli zváni církevní představitelé.
Husák měl dle arcibiskupa působit pokojně a souhlasit se zaopatřením: „Najmenej trikrát som sa ho pýtal: ‚Pán doktor Husák, vnímate ma?‘ On mi odpovedal: ‚Áno, áno.‘ Mohol urobiť aj to, čo urobil prezident Beneš, keď prišiel za ním spovedník – otočiť hlavou. Doktor Husák však nič také nespravil.“
Ján Sokol potom podle vlastního vyjádření vysloužil všechny svátosti umírajícímu. Husák tedy údajně vykonal zpověď, dostal rozhřešení, odpustky, pomazání a svaté přijímání. Vše trvalo deset až patnáct minut. O pár dnů později byla tato událost silně medializována." (Konec citace)
Poslední rozloučení s Gustávem Husákem se konalo 25. listopadu 1991 v krematoriu v Bratislavě. Ostatky byly následně uloženy do hrobu na hřbitově v jeho rodné Bratislavě-Dúbravce.
Pohřeb se konal na přání rodiny výhradně v uzavřeném rodinném kruhu a na rozdíl od předchozích státních pohřbů komunistických představitelů byl zájem veřejnosti i politických špiček minimální. Ze státních činitelů se oficiální smuteční akce nikdo významný neúčastnil. Pohřbu se účastnilo jen několik nejbližších členů rodiny a hrstka osobních přátel či rodinných známých, včetně arcibiskupa Jána Sokola.
Osobnost Gustáva Husáka, tvrdého normalizátora po sovětské okupaci v roce 1968, tak i ve svých posledních chvílích představuje jeden z největších paradoxů novodobých česko-slovenských dějin.
Anketa
Tematicky příbuzné:
Zdroje:
