Článek
Václav Kozák se původně vyučil strojním zámečníkem a k veslování se dostal v podstatě náhodou. Když však poprvé vzal do rukou vesla, bylo jasné, že v sobě skrývá neuvěřitelnou sílu, vytrvalost a vrozený cit pro vodu. Jeho hvězdná hodina přišla na Letních olympijských hrách v Římě v roce 1960. Šlo tehdy o první hry, ze kterých byly vysílány televizní přenosy do celého světa.
Společně s Pavlem Schmidtem nastoupili do závodu dvojskifu. Československá dvojice nepůjčila soupeřům žádnou naději a v dramatickém finále s převahou porazila favorizované Sověty. O tři roky později Kozák potvrzoval svou dominanci i na skifu, kde vybojoval titul mistra Evropy.
Zatímco na loděnici platil za nezdolného titána, mimo ni se jeho život postupně rozpadal. Sportovní sláva v tehdejším Československu neexistovala v takovém finančním luxusu jako dnes. Po skončení vrcholové kariéry navíc přišlo to, s čím si řada elitních sportovců neví rady, ztráta smyslu života. Ztráta režimu, adrenalinu a veřejného uznání zasáhla Kozáka naplno a útočiště začal hledat v alkoholu.
Alkohol postupně zničil jeho osobní vztahy i schopnost udržet si stabilní práci. V rodině bývalého elitního veslaře stále více chyběly peníze na výchovu dvou školáků, a přibývalo konfliktů. Rozvod s chotí Bohunkou v roce 1994 byl jen logickým vyústěním.
Ke svému tehdejšímu žití poctivě novinářům přiznal: „Je pravda, že se ze mě stal povaleč, domů jsem se vracel jen občas. Chvíli jsem vydržel sekat latinu, ale pak jsem musel zase zpátky. Spával jsem třeba v podkroví paneláků nebo jsme s partou bezdomovců jezdívali nočními tramvajemi. A taky na Wilsoňáku. To si koupíte lístek do první stanice za čtyři koruny a noc strávíte v teple nádražní budovy. Jenže policajti nás beztak občas vyháněli, lístek nelístek.“
Člověk, kterému tleskaly desítky tisíc lidí, skončil v samotě, chudobě a na úplném dně společnosti. V tehdejším režimu se o problémech slavných sportovců nemluvilo. Kozákův pád probíhal bez velké pozornosti veřejnosti.
Závěr jeho života byl tragický. Václav Kozák zemřel v roce 2004 ve věku 66 let. Jeho tělo bylo nalezeno bez známek života a okolnosti jeho smrti jen podtrhly smutný smutek celého jeho osudu – zemřel osamocen a v bídných podmínkách.
Příběh Václava Kozáka je - stejně jako příběh fotbalového špílmachra Petra Janečky - varovným mementem o křehkosti lidské psychiky a o tom, jak tenká je hranice mezi absolutním triumfem a hlubokým pádem.
I přes jeho tragický konec by však jeho jméno nemělo být zapomenuto - jako jméno jednoho z největších veslařských fenoménů, které tato země kdy měla.
Anketa
Může vás ještě zajímat (tematicky příbuzné články):
Zdroje:
odkazy v textu
