Článek
Někdo si pustí chlupatého kamaráda do postele, chlupy-nechlupy. Většina postelových pejskařů vám řekne: „Já vím, že pak musíme pořád luxovat a převlékat postel, ale ty oči, a když vám pak funí do ucha, tak to stojí za to, a v zimě hřeje.“
Znám rodinu, kde si dům rozdělili a do ložnice pes nesmí – až na občasné výjimky, samozřejmě. Další zase vyčlenila jako psí svou chalupu. Doma jsou pejsci v obýváku, ale chalupa, ta je psí.
Psí odborník by se asi nad tím zamračil, že pes pak neví, co vlastně může a co ne. Já myslím, že ale nakonec ví, a je to tak, že když v domácí ložnici zůstanou dveře otevřené, tak jako správný pes najde díru, a už je v posteli. No a…
Komu by se nechtělo si hovět v takovém pelíšku. Foto Jindřich Ginter
Někdo se při této představě otřepe. Většinou alergici. A ti pak pečlivě zkoumají, když jedou do penzionu, zda tam umožňují ubytovávat hosty s pejsky, a většinou se takovému ubytovacímu zařízení vyhnou.
Znám řadu pejskařů, kteří ale psa do domácnosti vůbec nepustí. To jsou hlavně hlídací a větší lovecká plemena. Chápu. I tady může být pes v pohodě, když má dost prostoru, a páníček se mu věnuje, pracuje s ním.
Za konflikt může vždy člověk, někdy i „napadená“ strana
Určitě je to ale život pod psa, pokud si páníček vždy najde hůl, když chce býti psa. To pak jsou ti vzteklí psi za plotem. I ony útoky psů na lidi je vždy chyba člověka: buď chovatele, obzvláště u bojových ras, ale za řadu konfliktů může i druhá strana.
Když například holčice, která přijela s maminkou za známými na návštěvu, páníček opakovaně říká, aby pejskovi nesahala do očí, a její maminka to bagatelizuje - protože holčička může přece všechno, tak se pak nemůže divit, že třeba fenka pak vyjede po oné mamince.
Stejně tak není ideální kombinace například menší rasy, kočárku, obvykle telefonujícího, a přitom převelice úzkostlivého rodiče.
Mnozí pejsci na to nereagují dobře, obzvláště když pak tatínek u kočárku hází svému pejskovi míček, přichomýtne se k tomu druhý, chce si hrát, ale tatínek mu před čenichem míček sebere se slovy „ten je náš.“ Oni pejsci úplně neznají lidskou úzkoprsost.
Chce to vzájemný respekt a hranice, to ano, ale nebýt nervní. Psi to vycítí a můžou být pak také nejistí. Vždy se vyplatí komunikovat, včas pozdravit, dát o sobě vědět, a hlavně nespěchat. Nejsem psí odborník, ale něco jsem už s nimi zažil, tak to berte jen jako úvahu.
A jak to máte se psy vy?
Podle průzkumu Generali České pojišťovny na vzorku více než osmi set respondentů většina psů a koček má běžný přístup do domu, kde žije společně s majiteli. Tak to má 65 procent dotázaných. Čtvrtina koček a psů žije výhradně venku, typické zejména pro venkov, nebo pokud mají majitelé rodinný dům se zahradou. Psa má podle průzkumu u nás zhruba 1,67 milionů domácností.
