Článek
Občas českým éterem proletí nápad, že bychom u nás mohli tak nějak zvolnit a povolit řidičům k obědu alespoň to jedno pivo. Diskuse okolo toho bývají plamenné, vzhledem k tomu, že Češi jsou vyhlášeným národem pivařů. Zatím to ale nikdy legislativně neprošlo, a tak za volant stále musíme sedat zcela střízliví.
U nás je alkohol za volantem zkrátka naprosto striktně zakázán. Jinak tomu ale je v ostatních státech, kde se řidičům toleruje určitá míra alkoholu v krvi. Dalo by se říci, že po boku Slovenska, Maďarska, Rumunska, Moldávie, Ukrajiny a Albánie jsme v Evropě jediní. Všechny ostatní země mají nějakou povolenou toleranci, obvykle 0,2 – 0,5 promile. Rekordmani jsou pak v Británii, kde řidiči smí za svůj volant na pravé straně usednout s celými 0,8 promile. Pro nás nejčastější dovolenková destinace Chorvatsko má hranici 0,5 promile, stejně jako Itálie, ale i poněkud prudérní Rakousko a Německo.
Z našeho pohledu zcela střízlivých řidičů možná vypadá řízení pod vlivem jako skutečný problém, avšak nezdá se, že by s tím v zemích, kde se toleruje určitá míra alkoholu v krvi, měli nějaké zásadní potíže. Jinak by hranici buďto podstatně snížili, nebo toleranci zrušili zcela. Ostatně ono to řízení pod vlivem tam sice legální je, ale obvykle je bráno jako přitěžující, pokud se něco semele.
Podle odborníků začíná ovlivňování řidičských schopností alkoholem zhruba na 0,2 promile. Od této hladiny se začíná prodlužovat reakční doba, zužovat periferní vidění, ztrácet koncentrace. Tedy od 0,2 promile se stává řidič na silnici více nebezpečným, než když by byl střízlivý. Samozřejmě se stoupající hladinou alkoholu se situace stále více zhoršuje, aby pak na hranici zhruba 1 promile začal mít řidič s řízením skutečné problémy, včetně problému udržet vozidlo v jízdním pruhu. O to více je zarážející tolerovaná mez v Británii, kde se k této hladině povážlivě blíží.
Z psychologického hlediska pak mají opilí řidiči horší odhad a trpí přeceňováním svých schopností. Stejně jako se díky alkoholu lidé lépe seznamují, tak za volantem mají také větší pocit sebevědomí, pokud jsou pod vlivem. A jelikož řízení vozidla je věc velmi složitá, vychází z toho, že jakékoliv přeceňování vlastních schopností je pak velký problém.
Diskuse kolem zavedení tolerance u nás se obvykle vždy točila na 0,2 promile, množství (obvykle) obsaženém zhruba v jednom pivu, malém panáku, nebo sklence vína. Jde o hranici, kdy začíná na tělo působit vliv alkoholu. Nutno dodat, že hranice, kdy se alkohol začíná projevovat, je mezní a nikdo nikoho nenutí jet s 0,2 promile v krvi, řidič může mít směle daleko méně. Ono stačí dvacet minut počkat. S 0,2 promile bychom se zařadili k zemím jako je Estonsko, Polsko a Švédsko. Všechny ostatní země pak mají ještě vyšší toleranci.
Povolení i oněch 0,2 promile s sebou však nese závažné následky. Ani ne tak na schopnosti řidiče, jako spíše v podobě signálu řidičům, že si to pivo k obědu skutečně dát mohou, případně se ráno nemusí obávat po prohýřené noci, že jim v krvi 0,15 promile ještě zbylo. A co udělá typický řidič? Dá si ty piva dvě, tři. Protože i se současnou nulovou tolerancí má nemálo řidičů tendenci to prostě zkusit a risknout. O těch, kterým je to vlastně naprosto jedno a při kontrole jsou schopní nadýchat i víc jak 2 promile, se raději bavit ani nebudeme, těm je jakákoliv tolerance naprosto ukradená.
Povolit u nás hranici 0,2 promile je tedy poněkud ošemetná záležitost. Ani ne tak kvůli alkoholu samotnému, ale kvůli řidičům, kteří by si toto gesto vyložili po svém, a odboural se u nich mantinel, který se mnozí dosud ostýchají překročit. Následně by se potom zvedl nejen podíl řidičů, kteří nadýchají do 0,2 promile, ale současně s tím by se jistě zvedl i počet těch, kteří to tak měli dosud a nové povolení 0,2 promile by u nich odbouralo zábrany, aby to zkusili zase o něco výš. Zjednodušeně tak můžeme říci, že západní řidiči jsou daleko více ukáznění než našinci a stanovené lhůty dodržují. Nejspíše si za čistou nulu můžeme prostě sami…
