Článek
Samozřejmě se dnes nebudeme bavit o tzv. Woke domácnostech, kde je každý člen natolik uvědomělý, že se živí pouze kořínky a raw stravou, pije sójové latté a sdílí to vehementně na alespoň třech sociálních sítích. Hodlám zavést téma na klasickou českou domácnost s mamkou, taťkou a nějakou tou drobotinou školkou či školou povinnou.
Nezřídka se stává, že po příchodu dítěte dostane mamka nějaké vnuknutí shora, které jí našeptává, že by se měla zbavit mikrovlnky, protože je to extrémně škodlivá věc. Spolu s tím přichází další vnuknutí, které jí říká, že klasická česká kuchyně, tedy svíčková, nebo vepřo knedlo jsou neskutečně toxické potraviny a domácí jídelníček těchto jedů oprostí. První letí z domu pánev na smažení, protože smažené věci jsou nezdravé. Začne se vařit pohanková kaše, péct polentový koláč, klasická mouka se nahradí celozrnnou, k jídlu už nebývá maso a když ano, tak upravené velmi šetrně (čti nepříliš chutně). Pije se jen čistá voda, ideálně prohnaná nějakým zázračným filtrem nebo aspoň prolitá skrze polodrahokamy, které z ní vytáhnou negativní energii. Přinést domů něco jako salám je prohřešek prvního řádu, stejně jako průmyslově zpracované potraviny, tedy polotovary. Vše musí být čerstvé, ideálně v bio kvalitě. Koření i sůl se používá velmi sporadicky, protože solit je taky nezdravé.
Děti, které neznají jinou alternativu, jsou vlastně v pohodě a jedí, co jim maminka připraví. Ovšem daleko horší to mají tatínci, kteří klasickou českou kuchyni předtím již okusili. Jistě, první týden, pár týdnů nebo i měsíc jedou na stejné vlně a užívají si ten pocit detoxikace, který jim změna stravy přináší. Cítí se daleko lépe, zdravěji, vitálněji, energičtěji. Ovšem časem zjistí, že to je jenom pocit, který tak úplně neodpovídá realitě. V lepším případě se jim do té doby podaří trochu zhubnout, protože si nenakládají tak velké porce (není to zdravé a vlastně ani chutné a naštěstí ani kalorické). Jakmile začnou procitat a opadne (falešný) pocit lepšího života, začnou se milí tatínkové tak nějak cukat. Napřed zkouší, zdali by s tím nešlo něco udělat a jestli ten řízek nemůže být alespoň v neděli, na sváteční oběd. Přestanou s tím velmi rychle poté, co dostanou ráznou odpověď, že nikoliv. Ti z těch šťastnějších slyší rázné NE, těm méně šťastným je pak promlouváno do duše, že tohle je správná cesta, že tomu mají věřit. Dělají to přece pro děti.
Jenže muž obvykle chodí do práce. Je v tomto případě naprosto jedno, jestli láme skálu holou rukou někde v kamenolomu, nebo s brejličkami sedí u počítače a vyřizuje telefony. Obvykle chodí někam na oběd. A i když dříve byly dny, kdy odmítl guláš, plněné knedlíky, nebo rajskou a dal si raději něco lehčího, nyní už primárně jde po to největším „sajrajtu.“ K obědu si zvolí pečený bůček, burger, pizzu nebo smažák. Protože mu to zkrátka schází a jeho tělo volá o pomoc tím, že jakmile v jídelníčku zavadí o nápis svíčková, okamžitě spustí proud slin a nutí nebohého muže objednat si toto velmi nezdravé jídlo, takřka jed.
Ovšem některé prozíravé maminky tuší, že muži něco podobného dělají, jsou to přece od přírody prohnaná stvoření, které nějaké regulace nezajímají. Tedy přichází kontrola. Ty něžnější v noci prohledávají kapsy, zdali nenaleznou účtenku z restaurace nebo nějaký jiný relikt, jako třeba papírek od hamburgeru. Ty drsnější si o takovou účtenku rovnou řeknou, a když ji muž nemá, má za úkol ji další den přinést.
Muž pak často použije lest. Vyhlídne si na obědě kolegu, který si dá Waldorf salát nebo tagliatelle s bylinkovým pestem (pokud manželka toleruje těstoviny) a toho požádá, aby mu předal svoji účtenku, kterou se následně prokáže doma a má na týden klid. V práci naopak celou tuto dobu schytává posměšky.
Samozřejmě pracuje-li manžel ve městě, po cestě z práce potká nespočet fastfoodů. Velkých řetězců i malých okýnek kde postarší dáma dělá v umaštěné budce vynikající burgery plné tatarky a smažených věcí. Muž často neodolá a dá si největší prasárnu, kterou v nabídce vidí. S chutí ji sní, otře pusu od zbytků všemožných omáček a dá si bedlivý pozor, aby ubrousek i papírek vyhodil do odpadkového koše a nepřinesl jej domů v kapse, nebo v přihrádce auta. Protože by to měl na talíři ještě dlouho a nejspíš by přišla další vlna šmírování, hlídání a psychického nátlaku, aby se milostpán zase „nezaběhl.“
Berte prosím tento článek s nadsázkou. Jistě si z nikoho nechci tropit legraci a nikomu se nehodlám posmívat. Pochopitelně je to čistě modelový příklad, a jestliže se v něm poznáváte, pak jde o ryzí náhodu. (A zasloužíte si mou soustrast.) Je to celé vymyšlené a přitažené za vlasy. Ale ve svém okolí takové případy znám dva.
