Článek
„Válka. Válka je vždycky stejná.“ Mění se prostředky, ale stále je to to nejhorší, co může lidstvo potkat. Je dobré se jí vyhnout, ale diplomatické prostředky občas selžou. Jelikož se válka víceméně nemění, můžeme se poučit z historie, jak která válka dopadla a co stálo za podepsáním míru, případně kapitulace. Jednoduchý způsob, jak vyhrát válku neexistuje, to bychom vlastně války neměli. Ale nějaké spojitosti s historickými konflikty nám mohou ukázat, co nakonec k vítězství vést může.
V současné době se dozvídáme z ukrajinského bojiště o různých úspěších té které strany. Tu o zapálení skladů paliv v Rusku, tamhle zase o zničení připravených vozidel Bradley na straně Ukrajiny (takzvaný Bradley parking lot). Jindy zase spadne letadlo jedné nebo druhé strany. Ano, to všechno se ve válce stává. Ale nic z toho není rozhodujícím prvkem pro vítězství či prohru. Jistě, strana bez letectva to má pekelně těžké, protože letectvo je ve válce výborný pomocník, ale jednak ani jedna ze stran o své letectvo nepřišla a jednak i bez letectva se dá úspěšně dál bojovat, byť je to prostě těžší.
Totéž platí o zničené technice. Samozřejmě ztráta moderního stroje, především tanku, zamrzí, nicméně Rusové ještě stále mají ve skladech tanků poměrně dost (i když už pomalu začínají docházet. Totéž platí o ukrajinských tancích, respektive tancích dodaných Ukrajině západem. Nehledě na to, že obě strany jsou schopné nové tanky vyrábět, byť především Rusové v menší míře, než o ně přichází. Na druhou stranu Ukrajina již nemá možnost obnovovat sovětské, resp. ruské typy strojů, jako jsou především tanky T-72.
Stejně jako o ztráty techniky ve válce obvykle nejde ani o lidské ztráty. Minimálně dokud je bojující strany dokáží nahrazovat. Když se ohlédneme na ztráty v druhé světové válce, pak s velkým náskokem „vyhrává“ Sovětský svaz se svými 9,8 miliony padlých vojáků, zatímco poražené a do konce bojující Německo ztratilo „jen“ 5,5 milion vojáků. Procentuálně vyjádřeno Sovětský svaz ve válce ztratil v přepočtu na počet obyvatel ještě o 3 % více lidí.
Podobně je na tom v ohledu ztrát i první světová válka. Ačkoliv v zákopech a na bojišti umíraly miliony lidí, její poziční styl dovolil oběma stranám bojovat velmi dlouho. Až dokud nebylo Německo definitivně vyčerpáno po všech stránkách. Podobně jako Japonsko za druhé světové války.
Jaký smysl má tedy zabíjení živé síly a ničení vybavení protivníka? V tomto případě záleží na průmyslovém vybavení a ekonomice daného státu. A můžeme si opět pomoci berličkou z další historické války, tentokrát té Studené. V ní se západu podařilo „uzbrojit“ Sovětský svaz, který se poté rozpadl. Nezvládl výdaje na udržení tempa ve zbrojních závodech, které udával západ a jeho ekonomika se zhroutila.
Podobné to může být nyní na Ukrajině. Stejně jako „mírumilovné“ zbrojení za studené války i snaha materiálně vyčerpat nepřítele u Verdunu za první světové války. Vedle uzbrojení však můžou obě strany konflikt protistraně ztěžovat různými akcemi. Tu výbuchem mostu, jinde potopením lodi, zničením opravářských dílen nebo zničení muničních továren. A mimo to také třeba narušováním zásobovacích tras, které je pro udržení morálky poměrně podstatné. To všechno znepříjemňuje jedné i druhé straně boj a ta je pak ochotnější k vyjednávání.
Jen těžko bude o míru vyjednávat někdo, kdo má perfektně rozjetou válečnou mašinerii a hrne nepřítele před sebou. Naopak ten hrnutý se bude snažit zachránit, co se dá, a bude k jednání velmi svolný.
Pod články vídáme výkřiky komentátorů různých hodnot, kdy jedni křičí, že podle zpráv měli být Ukrajinci už v Moskvě, druzí oponují, že třídenní speciální operace jde už dva a půl roku podle plánu. Když se znovu ohlédneme do minulosti, tentokráte do druhoválečné operace Barbarosa, můžeme zjistit, že i kdyby Ukrajinci stáli před Moskvou, nemusí to pořád nic znamenat. A na druhou stranu Blitzkrieg se Německu taky příliš nepovedl, přesto dokázalo vést válku dlouhé roky, zpočátku i poměrně úspěšně.
Ani příchod nových zbraní obvykle nepomůže příliš. Němci za druhé světové experimentovali se svými Wunderwaffen, které nakonec byly obvykle stejně k ničemu a jen braly energii a materiál na svůj vývoj. To platí i dnes. Zničit se dá všechno. Něco hůř, něco snáz. V Rusku je vystavený zničený Abrams. Přesto se těchto strojů Rusové právem obávají.
Jelikož v současné situaci na Ukrajině bojují Ukrajinci o přežití své země (přesto, že jim mnozí radí se vzdát) a Rusů se válka víceméně dotýká jen velmi okrajově, jedinou šancí, jak donutit Putina k jednání je způsobit mu tolik nepříjemností (ekonomických i politických), že se na celou válku raději vykašle. Ten je zatím ale ve své snaze velmi konzistentní.
Římské přísloví „Si vis pacem, para bellum“ (chceš-li mír, připravuj se na válku) nám vlastně říká, že k zachování míru je nutné soupeře předem odradit. A je to i základní princip armád snad všech zemí. Logicky ne každá země se může všem ubránit. Jejich cílem však je zajistit protivníkovi takové ztráty, že se mu nevyplatí útočit. Ten, když se odradit nenechá, často sklouzne do spirály, kterou nechce opustit. Čím víc do války investuje, tím více ztrácí ochotu jí ukončit bez úspěchu. Ovšem jedna ze stran dříve či později dojde do situace, kdy už nemá s čím operovat (to jen Hitler v bunkru měl představu, že se může situace ještě otočit v jeho prospěch) a prostě nemůže vyhrát. A cílem všech účastníků všech válek je soupeře do takové situace dostat. Tedy ano, jedno sestřelené letadlo ani zničený tank vítězství nezajistí, ale bude-li se to opakovat dostatečně krát, pak by to mohlo vést k vítězství, protože nepřítel bude ekonomicky na lopatkách a zkrátka ho to přestane bavit.
